Včera někteří jedinci slavili Světový den introvertů.
A protože se s touhle pihou na kráse sama peru, chtěla jsem v poutavé eseji popsat, jaké to je.
Ne pro slzu v koutku, na to sere i pes.
Chtěla jsem, abyste si užili něco z barvitě líčených pocitů introušů.
Někdy i oni musí mezi lidi.
Vysvětlit, jak levituju v ringu sebe sama a občas slíznu ránu od lana, nataženého kolem vlastní skořápky.
Chtěla jsem přiblížit i ty další věci.
Je toho fůra.
Ale nenapsala jsem nic.
Měla jsem schůzku.
Pracovní.
V Zámecké zahradě.
S někým, koho jsem dodnes dostatečně nevstřebala.
Takové počasezase přidržení hlavy pod vodou.
Téměř dvě hodiny v rádoby dobré společnosti, prokládané ležérními nádechy v pauzách.
Potom už mi nějak nebylo do tance, natož do psaní.
A tak jsem alespoň vyfotila deštník se žlutou rukojetí, který jsem tam potkala.
Zdál se mi symbolický.
I pro ten introvertí den.
