Rozhodla jsem se ke čtení vybírat knihy, které nějak uvízly mezi ostatními a zůstaly uvízlé a netknuté čtenářovým osliněným prstem. Sbírku povídek Ivana Krause Muž za vlastním rohem jsem povytáhla a chtěla zase zasunout zpátky. Potřebovala jsem dlouhý příběh, ne povídky. Něco, co by mě vtáhlo do děje, abych zapomněla na vlastní problémy. Při pohledu na jednorožce na obálce jsem si řekla, že po tísnivém Útěku postřeleného zajíce od Heleny Šmahelové bych mohla duši nechat chvíli odpočinout a dát si malý sarkastický dezert.
Po několika prvních stránkách mě Medvěd vykázal z obývacího pokoje. Sledoval totiž v televizi utahanýho policistu, který svým výrazem necitlivě přejetého leguána exceloval v nějakém seriálu. Objevil polonahou prostitutku, jak leží potřísněná krví v docela erotické poloze a vyvolává řadu zajímavých pocitů, jen ne lítost. (Nejspíš marketingový tah autora na vzbuzení zájmu o její noční košilku.) Pravdou je, že jsem se smála nad knihou moc nahlas a ve chvílích nepatřičných. Vlastně jsem se chlámala jak puberťačka, když jí řeknete, že by mohla ukázat víc bontonu. A ona se div nepočurá a řičí: Si snad chtěla říct bonbón, nééééé?
Ivan Kraus utěšitel
Zavřela jsem se do zimní zahrady. Nedbaje párty, kterou tam rozjeli rozvášnění komáři, nedbaje nepohodlných špruclí zahradního křesla, které dělily moje půlky na dalších deset. Muže za vlastním rohem jsem zatáhla za jediný večer. Stopadesátkrát se při tom zakuckala smíchy, nesčetněkrát pobryndala červeným vínem, čtyřikrát jsem měla co dělat, abych oči vrátila zpět do důlků, protože se mi tou explozí vykutálely. A nechci ani domýšlet, co si o tom vysmátém večeru myslí sousedé nad i pod.
Jestli jste na tom podobně, co se Šmahelové posmutnělých krajin týče, případně jste v depkách až po uši, zavřete se a přečtěte si Muže za vlastním rohem. Řada blbých pocitů odteče se slzami a vy se druhý den se smělou výzvou v pohledu vydáte vstříc lepším zítřkům.
(Knihu vydalo nakladatelství Academia v roce 1999 v edici Scarabeus, nákladem 36 tisíc výtisků.)
