Bývám občas jako rozbuška. Srším zlobou, třískám věcmi a v podstatě bych sama sebe nejraději odpálila na nějakou jinou planetu.
Jde o stav ohrožení pro všechny kolem. Rozumějte, k tomu, abych se vysršila, potřebuju zemětřesení, lávu, tajfun, tsunami… V takových momentech je lepší pobrat to nejdůležitější a zdrhnout do bezpečné vzdálenosti. Může jít o život, sakra!
Méďa nezdrhá. Přijal mě se vším všudy. S Jekyllem i Hydem ve mně. Navíc je obdarován rozvahou. Tedy tím, čím na mně příroda okatě šetřila. Vlastně ji podezřívám, že když se rozvaha rozdávala, schválně mě dostrkala na úplný konec fronty, aby se na mě už nedostalo. A ten nahoře, když mě hňácal, musel potáhnout z hodně macatýho brčka.
Horká hlava + horká krev + znamení býka? Pěkně děkuju.
Méďa to všechno trpí už víc než 20 let. A nejspíš mu i přes tu výbušnost budu sympatická. Nebo tak něco. Protože je snad jediný, kdo dokáže vkročit do lávy, nechat se obouchat tsunami, odnést tajfunem, a zastavit to ve mně. Dělá to tak nějak po svém.
Zrovna včera večer. Zase mě to draplo. I Hugo zdrhnul. Méďa se raději odebral umýt nádobí. Když jsem šla pak do kuchyně vařit čaj, zmerčila jsem, že něco dopsal na nákupní seznam, co ležel na stole. A nafrněnou hubu jsem roztáhla do úsměvu. Uvnitř se rozhostilo bezvětří a mír. Taky láska nebo něco takového.
Méďa na ten seznam k poživatinám připsal „Gute Laune“. (Dobrou náladu.)
Někdy stačí málo...
