Každý se snaží někam dojít, něčeho dosáhnout. K velkým snům vedou ale dlouhé a klikaté cesty se spoustou překážek, na kterých mnohokrát zalapeme po dechu. Budeme si lámat vaz. Pochroumáme poslední zbytky sebevědomí a víry. Duši na hadry a v hlavě ozvěna: Už nemůžu, už to nedám, tohle vážně nejde. Vybrečený oči, tma tmoucí a nikde nic.
Jen ti nejsilnější tohle černý místo neobejdou. Neotočí se zpátky a nevydají se kratší cestou ke snadnějšímu cíli. Pouze ti s buldočím úsilím zatnou zuby a pokračují. Bez ohledu na únavu a bolest. Teprve v momentě, kdy jim dojde, že svého snu dosáhli, že se dostavil úspěch a pocit zadostiučinění, teprve potom vydechnou. Narovnají záda, sebevědomí, roztřesenými prsty uhladí pomuchlanou duši, zvednou hlavu, rozevřou oči dokořán a rozhlédnou se…
Petrovští
Marie a Milan Petrovští vybudovali první soukromé kamenné divadlo u nás. V Duchcově, který nepatří mezi kulturní Mekky ani k velkoměstům zářícím světly do noci. Prošli nelehkou cestou. Poznali dno, dřinu, pády, bolest a vyčerpání. Svůj sen ale neopustili. Zůstali mu věrní až do konce a došli do cíle. Na rozdíl od většiny z nás mohou dnes bez nadsázky říct, že velmi dobře znají hodnotu toho, co dokázali. Svůj nesporný úspěch přitom dokáží přijímat s velkou pokorou.
To ta cesta je naučila…
Marie: Na začátku jsme bývali dost často na dně. Když jsme začínali, neměli jsme nic. Vůbec nic. Jen sami sebe.
Milan: No chyběl nám už jen ten kůň a vůz.
Marie: Začátky byly hrozné. Když jsme v roce 1994 otevírali v Duchcově první soukromé kamenné divadlo, tak si někteří říkali, že jsme blázni. A těm dalším jsme se zdáli podezřelí. Všichni otevírali butiky, hospody a my – divadlo. To je přece hodně divné, ne? Tehdy jsme bydleli v paneláku a neměli kolikrát ani na jídlo. Jednou jsme museli odvézt gamaty do sběru, abychom se vůbec navečeřeli. A nestydím se za to.
Hlavně se nepustit
Marie: Otevřeli jsme si tady nedaleko obchod, bazar a tam jsme odvezli všechno z toho panelákového bytu. Sedačku, postele, křesla, všechno. Spali jsme na zemi. Protože co bych tam jinak asi prodávala, že jo? Pak se to pomalu otočilo a začal nás ten bazar živit. Trvalo to takových 5-6 let, kdy obchod živil divadlo, než se postavilo na nohy.
I Mirek Moravec, úžasný dabér, herec a hlavně kamarád, který k nám jezdíval a byl u nás i na dovolené, říkal: „Ty, Maru, na ten bazar by se měla dát zlatá cedule, že díky němu nám stojí divadlo. Naše kaplička.“ Saša Hemala, ten zase říká, že by nám město mělo postavit sochu Tháma a ta by se nám měla klanět. Víš, to jsou lidi, kteří už nás znají roky a vědí, z čeho jsme to vykopali.
Teď je to nádherný, ale dostat divadlo do dnešní podoby nebylo vůbec jednoduché. Dnes občas laškuju, protože já už teď můžu říct, že máme tři baráky, to je pravda. A že si žijeme celkem fajn. Jenom už nikdo nevidí těch třicet let dřiny, kdy jsme spláceli hypotéky a makali, od rána do noci.
Chudý kluk z vesnice
Marie: Jak jsme se seznámili? Já byla z Oseka, kde jsem hrála v divadle. Milan měl angažmá v teplickém Krušnohorském divadle. Jakmile skončilo, byl bez práce.
Potkali jsme se na škole v Praze, kde jsme oba studovali režii. Mě do toho tenkrát naverbovali lidi z oseckého divadelního souboru. Bylo to studium na čtyři roky. Dostala jsem nějakou cenu za práci s dětmi, hodně jsem pro divadlo dělala a oni prý: běž si udělat školu.
Když jsem přijela na přijímačky v pražském Divadle u Spejbla a Hurvínka, tak tam bylo takových 120 lidí. Říkala jsem si, co tady vůbec dělám. Co sem lezu. A představ si, oni mě vzali! Otevírali třídu pro 24 lidí. Vzali mě i Milana, ten tehdy bydlel v Ostravě.
Školu jsme dělali od roku 1987 do roku 1990. Mě si oblíbil tatínek Petra Svobody, herce, určitě ho znáš, dřív hodně hrával prince, taky je dabér. Nabídli mi bydlení u nich v Praze. Škola byla úžasná. Měli jsme štěstí na špičky v oboru, režiséra, hudebníka, dramaturgyni. Taky bylo fantastické, že jsme měli možnost sledovat při zkouškách profesionální herce v tehdejším Realistickém divadle.
Měla jsem v té době nevydařený vztah. Když jsem potkala Milana, uvědomila si, že všichni chlapi nejsou špatní. Že existují i takoví, kteří ti pomůžou do kabátu, podrží ti židli, váží si tě.
Takhle jsi ji dostal?
Milan: Já byl chudý kluk z vesnice, co chceš…
Blázni
Marie: Oba jsme se rozvedli se svými tehdejšími partnery a zůstali spolu. Blázni. Nikdo nám nevěřil, že bychom to divadlo někdy otevřeli. A podařilo se. Milan je moje štěstí. Uršula Kluková mi vždycky říká: Jeden z miliónu, ještě mi ukaž jednoho takového. Ona má v tomhle trochu smůlu.
Víš, my když někam přijdeme a máme se k sobě, tak si spousta lidí řekne, nojo, herci, ti jsou pořád v roli. Ale pravdou je, že se máme rádi, neřekneme si sprostý slovo, máme k sobě úctu. A samozřejmě, je ve vztahu nutná tolerance, protože já občas mívám své nálady.
Nevidím důvod mít nějaký mindrák
Marie: Internet? Víš, to je náš letitý problém, že my se neumíme prodat. A internet pro nás byl dlouho španělskou vesnicí. My děláme svoji práci, máme úspěchy, to jo, ale neumíme se prodat. Třeba právě prostřednictvím sociálních sítí, jak se to dnes dělá.
Milan: Když divadlo běželo asi osm let, tak jsme si něco našetřili a šli si koupit počítač. To už ho měli všichni, jen my pořád jeli na psacím stroji. No, koukali jsme po těch nejlevnějších. Vybíráme, přišla prodavačka, jestli nám může poradit. A my na to: chceme koupit nějaký počítač. Zeptala se, jaký máme, protože jsme koukali na monitory. A my na ní: paní, my máme jen psací stroj.
Marie: Pokaždý jsme to ale na tom papíře měli. Papír byl čistý, my byli čistý a já říkám, pokud budu čistá a zašitá, nevidím důvod mít nějaký mindrák. Osobně nikdy neodsoudím chudšího člověka, protože my jsme si tím hodně prošli a víme, jaké to je. Co je na tom špatného? Nebylo, tak zkrátka nebylo.
Milan: To byly pořád dotazy – tak vy máte soukromé divadlo a píšete na psacím stroji, jo? (Smích)
Sousedka nám dala koberec a my točili film
Marie: Naše největší troufalost byla, když jsme se v roce 1995 rozhodli natočit film. Má 90 minut a běžel pak dokonce 2 roky v kině. Je o Casanovi. Naše divadlo v tu dobu vypadalo ještě poměrně šíleně. Neměli jsme ani jeviště. Sousedka nám dala koberec a hráli jsme na koberci. Klavír jsme od někoho dostali. Židle, protože město nám je nepůjčilo, nám půjčili z hospody. Padesát židlí, tak jsme byli rádi. A takhle jsme začali.
Asi po půl roce jsme ty židle mohli vrátit, protože jsme dostali z novosedlického kina vyřazené lavice. Jednu za 30 korun. V té době jsme si řekli, že natočíme film. Kameramanku jsme měli, dobrý. Udělali jsme si scénář, domluvili jsme se, že se bude točit na zámku a v oseckém klášteře, kde byla krásná zahrada. Vedle byl takový starý barák, z toho jsme udělali hospodu. Nejdražší byli koně a kočár. To jsme museli zaplatit. Tenkrát to stálo pět tisíc, což pro nás bylo strašně moc.
Milan: Byla velká výhoda, že jsme měli interiéry a exteriéry zdarma.
Marie: Nejhorší byl dabing, posichrony, ruchy a mluvený slovo.
Milan: Když jel třeba záběr kašny, tak jsme měli dětskou vaničku a do toho jsme lili vodu. Nenatáčelo se rovnou se zvukem, protože by kvalita filmu nebyla dobrá.
Casanovky jsme založili my
Marie: Tenkrát probíhaly druhý Casanovský slavnosti, které jsme vlastně založili my. A tak jsme řekli, že bychom při té příležitosti mohli náš film promítnout v kině. Snad někdo přijde. Dáme dvacku vstupný a uvidíme. Moderovala to Irenka Olšáková a bylo to téměř jako festival ve Varech. Slavnostní, úžasný. Kino až po balkón vyprodaný…
Milan: My jsme se pak mlátili do hlavy, proč jsme nedali alespoň padesátku vstupný. Taková světová premiéra. (Mírný úsměv)
Marie: Tenkrát bylo teplo a lidi se přesto báli vstát a jít se třeba napít, aby nepřišli o místo. Jely závěrečné titulky a já si říkala: Tak, všichni se teď zvednou a začnou odcházet, klasika. Hele, oni seděli do posledního titulku! A pak najednou ohromný velký potlesk. Mně z toho bylo až špatně. To ti bylo tak něco nádherného. Ten potlesk, celý ten závěr, to byla odměna za ty dva měsíce natáčení.
Milan: Natáčeli jsme 50 dní a nocí. V šest ráno se odtud odjíždělo a v noci jsme se vraceli, všechno vyprat a nachystat na další den…
Marie: Byla to zkušenost. Teď se tomu smějeme. Máme i film o filmu, ten se mi dokonce líbí víc.
Divadlo jsou odchody a příchody
Marie: Momentálně máme v divadle pět stálých lidí. Ostatní si najímáme. Máme tu perfektního kluka, Tomáše Nissera, který je u nás už 23 let. Dnes pracuje jako bytový architekt v Praze, kde navíc vyučuje tanec. Je talentovaný, šikovný, úžasný. Nedávno se dal dohromady s muzikálovou zpěvačkou Vendulkou Příhodovou.
Získali jsme ho náhodou. Bydlel tady v Duchcově a naše dcera Vendula s ním chodila na zábavy. Jednou ho pozvala k nám do divadla. Přišel a už tu zůstal. Prvně zvučil, tak občas začínají, zvučí a trochu to celé okoukají.
Když jsme divadlo otevřeli, hemžilo se to tady mladými. Divadlo jsou odchody a příchody. Byli jsme rádi, když od nás odešli hrát jinam, že jsme jim posloužili jako odrazový můstek do velkých divadel. Například Jirka Kraus, který dnes hraje v Mostě a je herecká hvězda. Také v opavském, šumperském nebo zlínském divadle potkáš naše odchovance. Je to dobrý pocit, že brali divadlo vážně a skoro všichni si dodělali umělecké školy.
Harapes: Vám by měli foukat zlato do prdele
Marie: Otevřeli jsme tu hereckou školu. Třeba Mirek Moravec tady s námi dělal dost dlouho, stejně jako Valerie Zawadská. Škola fungovala skoro dvanáct let. Mláďata se tu orazila, získala zkušenosti – učily je špičky v oboru. Třeba kromě Moravce a Zawadské i Saša Hemala na moderování, Karel Basák na šerm, to jsou všechno lidi, kteří učí na DAMU. Nebo vedoucí katedry mluveného projevu na DAMU, Regina Šimiková.
Pak Mirek Moravec umřel. Ještě to chvíli jelo, ale my už byli unavení a s hereckými kurzy jsme skončili.
Milan: No…
Marie: Taťko, přiznejme si to, byli jsme unavení. Někdy je lepší dělat jednu věc pořádně. Najednou toho všeho bylo moc. Bylo to roztříštěný. Víš kolikrát já se nabrečela, že už to dělat nebudu, že to nedávám. Byla jsem vyřízená, měli jsme finanční problémy, měli jsme několik půjček, protože bez toho to nešlo. My skutečně na startu neměli nic. A abychom v divadle měli alespoň techniku, a to divadlo bylo minimálně průměrný, potřebovali jsme půjčku. Vždycky jsem záviděla velkým divadlům jejich skvělou techniku.
Poznali jsme spoustu skvělých lidí
Za ty kurzy herectví jsme ale vděční. Poznali jsme díky nim spoustu skvělých lidí. Měli jsme vůbec na lidi velké štěstí. Tady prošlo takových osobností, i těch, kteří už mezi námi nejsou. Máme je všechny podepsané na sloupu v sále. Troška, Urbánková, Pilarová. Vlastík Harapes jednou řekl: „Vám by měli foukat zlato do prdele. Marie, uvědom si, ten Casanova tady na zámku trpěl. To byl inteligentní, chytrý člověk, byl sečtělý, uměl jazyky a teď ta chátra kolem? To je jako vy a divadlo. Copak tady tomu někdo rozumí? Vždyť oni ani neví, co děláte.“
I dnes k nám někteří ještě jezdí. Velké přátelství nás pojí například s Uršulou Klukovou. To je takový živel. Jednou nás tu vykradli. Bylo to moc zlý, odnesli hlavně techniku a to víš, my bez peněz a technika je pro divadlo důležitá. No… Přijeli policajti a chodili po baráku. V tu dobu byli u nás herci, mimo jiné právě Uršula Kluková. Těm se naštěstí nic neztratilo, protože tam, kde spali, se zloději nedostali. Když jsme ale chodili a prohlíželi, co všechno je pryč, najednou někdo zakřičel: Stát, stát, tady je asi granát! Ona Uršula měla totiž na posteli peněženku, která vypadala jako granát. (Smích a dost nakažlivý…)
Uršula je neobyčejný člověk plný energie, nápadů a já ji obdivuju, jak všechno stíhá.
Jak se rodí pohádky
Marie: Hrajeme hlavně pohádky pro děti. Naše, autorské. Třeba o čertech, ty jsou veselé, pěkné. Na Vánoce tam můžeš přidat koledy, dá se toho spousta upravit. Poslední pohádka, co jsem vymyslela, byla O Sněhulici, to je holka od sněhuláka, abych si tu Sněhulici mohla zahrát. Vymyslela jsem kostým a co ještě… No, přidáme čerta, aby to bylo zimní. Udělala se velká koule. Máme krásný velký sáně, tak přemýšlíme, jak by se daly využít. Dáme na ně tu kouli a přivezeme ji na těch saních na jeviště. Hele, ještě není napsaná pohádka, ale už jedou sáně s koulí…
No a ta koule tam na těch saních přijede a přemýšlíme dál, co by se jí tak mohlo stát. Vždycky se jí musí něco stát. No, hele, ona bude potřebovat kamaráda, ale hlavně, nesmí se roztopit. Nesmí na sluníčko. Tak uděláme sněhovou královnu, kterou poprosíme, aby… Zkrátka, takhle ty pohádky vznikají.
Teď už mám dlouho v hlavě kočičí pohádku. Kulisy by byly. My tam máme takové pěkné střechy s komíny. Kostýmy bych už nějak vymyslela. Byl by kocour, třeba rezavý, já bych byla černá, abych nebyla moc objemná, chápeš, ne? Holka by mohla být bílá kočka, ale teď jako co? On by si mohl třeba vybírat tu nejlepší kočku. Tu která nejlíp zpívá a pak by zjistil, že ta druhá je pracovitější, stará se, umí vařit a tak. Takže s tím se aktuálně peru. To ještě nemám, říkám to prvně tobě.
Milan: No, kdoví, jestli tohle ještě budeme hrát. Kočky jsou takové pohyblivé, svižné, a to nám jaksi ubývá.
Marie: Asi tak, mám toho v hlavě spoustu.
Milan: To nosí v hlavě celý příběh a pak se teprve píšou dialogy.
Než divné sousedy, to raději barák koupíme
Marie: Jak vzniklo Pohádkové muzeum? Podívej, ten barák vedle byl na prodej. V hrozném stavu. Ruina. Ale zájem o něj měli takoví divní lidi. Říkám, táto, musíme ten barák koupit. Přece nebudeme mít za sousedy ty lidi. Doma mysleli, že jsem se zbláznila. Nechtěli ani slyšet. Když si ho znovu zájemci přijeli prohlížet, nevydržela jsem to a zavolala, že ho kupujeme.
Byla to dřina, dát ho do kupy. Neuvěřitelné roky práce. Ale vzniklo krásné Pohádkové muzeum. Víš, divadlo je úžasný, ale Pohádkové muzeum, tím já žiju, to vlastně dnes dělá reklamu celému divadlu. Přijede autobus do muzea a ti lidé si teprve tam všimnou, že tu máme i divadlo.
Každý exponát v něčem hrál
Marie: Přála bych ti zažít atmosféru, když máme v muzeu prohlídku. Děti jsou od začátku vtáhnuté do příběhu pohádky. Nejdříve přijdou, prohlédnou si loutky, máme tam 60 let staré marionety. Taky se dozví trochu historie, aby neodcházely z Duchcova bez informací. Něco o porcelánce a tak. A máme tam pohádkovou babičku, která sice není vidět, ale ona nás sleduje. A na závěr prohlídky nám v chaloupce něco nechá. Narodí se tam tři miminka, vodník, hastrmanka a Anička. A tyhle tři postavy, protože jsme v pohádce, kde čas rychle letí, nám taky rychle vyrostou.
Takže děti jdou nakonec na svatbu. Projdou mlýnem, kde se narodí Vodník, potom do kuchyně, kde vidí v kolébce hastrmanku Josefínku, pak do obrazárny, kde visí obrazy, děti říkají z jakých pohádek jsou výjevy na nich a pak se přechází do staré školy. Tam máme ty klasické lavice, které se sklápěly, když sis chtěla sednou. Všechno, co v muzeu máme, v něčem hrálo. Nainstalovaných tam je deset místností. Jsem na to muzeum moc pyšná.
Pořád se musí něco dít
Marie: Teď se nám povedlo dostat se do velkých divadel, například do Karlových Varů. Začali jsme tam hrát a hrajeme tam doteď. Velice si toho vážíme. Ne každý soubor má to štěstí. Nebo Mariánské lázně, tam budeme brzy otevírat lázeňskou sezónu. A tam, když hrajeme pro školy a školky, tak mají pokaždé vyprodáno. To mi i učitelé kolikrát volají, že naše pohádky jsou moc pěkné, že je máme výchovné a že to bylo poprvé, co děti hodinu sledovaly divadlo a nenudily se.
Víš, pohádky bez hudby nejsou to pravé. Máme třeba písničku pro zamilovaného vodníka. Milan napíše text a náš zeťák k tomu udělá hudbu. Pohádka musí být napsaná tak, aby nenudila. Ne dlouhé mluvené slovo, ale chvíli mluvení, písnička, mluvení, písnička a něco se musí pořád dít.
Karlovarské divadlo je úžasné, tam si hraní skutečně vychutnáváme. Hele, my zahrajeme kdekoliv, v jakýchkoliv podmínkách. Nám to nevadí. Nám dají tady ten roh (ukáže na roh v klubovně) a my zahrajeme tady v tom rohu. Není problém. O to víc si pak vážíme možnosti, když můžeme vystupovat v krásném, velkém divadle. Jak ale říkám, nedělá nám problém, zahrát kdekoliv. My si přivezeme i židle.
Milan: I hlediště.
Máme i takovou vlastní střelnici
Marie: Teď jsme si nechali udělat vozík. A já, když mám do něčeho vrazit 60 tisíc, tak to nebude fungovat jen jako vozík. Musí to být variabilní. Když se u něj zvedne střecha a udělá se pult, můžeme z toho zvučit.
Milan: No, máme takovou vlastní střelnici.
Marie: Oni se nám občas smějou…
Milan: Co smějou, mají otevřenou hubu, když přijedeme. Prý: A kde budete zvučit? Říkám, vydržte chvilku. Otevře se bočnice, zvedne střecha a je z toho zvuková kabina.
Čepec pro matku představenou
Marie: Víš, u mě musí být všechno perfektní. Jednou se nám třeba stalo, že jsme hráli v Broumově s Uršulou. Děláme Zámecké povídky a Uršula tam hraje vychovatelku. U kostýmů mi musí všechno sedět do poslední mašličky. Protože proč by měl divák, který je od tebe několik metrů, koukat, jak máš umatlaný ponožky. Neexistuje. Naleštěno, vypráno, vyžehleno, vy musíte vonět.
No, a to samé v tom Broumově. Na všechny jsem dohlídla, dobrý, tady taky fajn a teď jdu do kostýmu já a zjistím, že jsem zapomněla doma čepec pro matku představenou. Všichni ztuhli. Všichni z toho hotový. Za chvilku už jsme měli být na jevišti. Já se takhle podívala na stůl, zavelela: Všechno dolů!, stáhla jsem ubrus a ten čepec z něj udělala.
Skvěle se doplňujeme
My se s Milanem úžasně doplňujeme. Já třeba řeknu, jak bych si představovala scénu a on ji dokáže vytvořit přesně tak, jak si ji představuju. Dokonce tak precizně, že mu občas říkám, aby to zase nepřeháněl.
A víš co ti povím, i tahle preciznost a odpovědnost za to, aby to všechno sedělo a bylo čisté, pěkné, to je to, proč nás ta velká divadla chtějí.
Milan: Takový příklad. V Liberci si objednali soubor z Brna do divadla F.X. Šaldy. A 14 dní před termínem nám volali, jestli bychom nemohli přijet, že si paní programová teprve teď všimla, že jsou to jen dva herci s hadrem. A povídá: To by mě ředitel zabil, kdybych to tu pustila.
Marie: My máme výhodu, že naše kulisy jsou i do velkých divadel. A taky už máme v názvu Divadlo „M“ zájezdová scéna Praha a divadelní scéna Duchcov. Jako duchcovské divadlo jsme jezdili do Liberce jen do malého divadla. Když se jim stalo to s tím Brnem, tak našli Zájezdovou scénu Praha a zavolali nás. No a když jsme přijeli, byli z toho úplně v šoku.
Praha v názvu dělá hodně. Bohužel. Není to dobré. Často kvalita některých pražských umělců není valná, ale jsou z Prahy a organizátoři nic jiného neřeší. Hodně jsem proti tomu kdysi remcala, ale dnes už to beru, jak to je.
Jsme i v divadelní sekci Národního muzea v Praze
Marie: Hráli jsme taky v Německu a na Slovensku.
Milan: V Německu to byl písničkový pořad ze Staré Prahy. Tam se jely staropražské písničky a Hašlerky a tak. Průvodní slovo bylo v němčině. No a na Slovensku, tam se hrála pohádka a Casanovské povídky. Tam nám rozuměli.
Náš poslední největší úspěch byl, když nám před koronou přišli oznámit, že naše divadlo je zavedené v divadelní sekci Národního muzea v Praze.
Marie: To byla taková pocta, moc nás to potěšilo. V tom muzeu je velká mapa Čech, kde jsou profesionální divadla a je tam i Duchcov. Taková malinká tečka, tak to jsme my.
Chtěli jsme pro Duchcov něco ojedinělého
Marie: Casanovky jsou naše dítě. Když jsme to vymysleli, tady spousta lidí ani nevěděla, že tu nějaký Casanova žil. První ročník slavností jsme udělali zadarmo. Příjezd kočárem (zase jsme platili 5 tisíc) k zámku. Vyšel kastelán a řekl: Měli bychom si připít a utíkal koupit krabicový.
Milan: Hráli jsme povídku Miloslava Švandrlíka a Oldřicha Šmatery Šediny páně Casanovy.
Marie: Já měla představu, že se celý Duchcov na Casanovské slavnosti promění do doby, kdy Casanova žil. Abychom neměli městské slavnosti, jako má kdekdo. Chtěli jsme pro Duchcov něco ojedinělého. Nakašírovaly by se krámky, na stolech by byly pečený koláče, dobroty. Na náměstí živé slepice, kolem malý plůtek, prasata. Už jsme byli domluvení i se studenty, že by se oblíkli a chodili v kostýmech. Věřím tomu, že by slavnosti postupně dozrály do té podoby, že by měl každý doma nějaké róby.
Milan: Tady býval špičkový kastelán, Ruda Vyčichla a s ním byla perfektní spolupráce. Když se opravilo Casanovské křídlo zámku, tak slovo dalo slovo a Ruda nám řekl, udělejte nějaké slavnosti. Tak jsme na to kývli. Naše představa byla, že bychom na nádvoří měli hospodářský dvůr, jaký tam býval, když žil Casanova, který napsal, že umře na hnojišti dějin, protože měl pod oknem hromadu hnoje.
Casanovské slavnosti teď dělá město
Dva, tři roky jsme hráli zadarmo. No a město se toho chytlo, že to budou dělat podle sebe. My jsme namítli, že máme koncepci, jak by to mělo vypadat a tehdejší starosta Němec řekl, no tak tu koncepci dejte na odbor školství, oni to udělají.
Marie: Pak nás začali i platit, dali nám moderování, aby to mělo alespoň nějakou úroveň. Ale když to jsou Casanovské slavnosti, tak by tam měl na pódiu být Casanova s hraběnkou Marií Annou, která se o něj tady starala. Po několika letech se rozhodli naše moderování zrušit. Teď jsme více méně jen najatí. Zahájení, ukončení a během dne korzujeme mezi lidmi. A protože máme Casanovské rádi, je to naše dítě, tak pro ně tohle uděláme.
Milan: Děláme zahájení a ukončení.
Letos s Uršulou Klukovou
Marie: Jako každoročně je v pátek zahájení. Tam hrajeme naši povídku. V ní máme pokaždé nějakou známou osobnost. Letos to bude O zámecké pradleně Magdaléně a bude s námi hrát Uršula Kluková. Povídku píšeme vždycky na hosta, aby mu to sedlo.
Děláme taky Štědrovečerní představení v kostele na náměstí. Ve 22 hodin hrajeme biblický příběh o narození Ježíška s českými koledami. Deset let jsme to dělali pro město zadarmo. Na tom projektu se podílí hodně lidí včetně stavby speciálního podia 8×10 metrů, dva metry vysokého. Je to náročné i finančně, a tak nás po deseti letech město za tuto akci začalo platit.
Loňské Vánoční představení bylo už po pětadvacáté. Díky téhle akci se nám podařilo přispět k vyklizení kostela, který byl v začátcích do tří čtvrtin zasypaný vším možným. Po 6 letech jsme mohli konečně otevřít hlavní vchod z náměstí a využít tak celý prostor kostela. Díky tomu může akci navštívit mnohem více diváků.
Rozdávat radost dokud to půjde
Marie: Do budoucna plánujeme další akce a divadelní představení jak v Duchcově, tak po celé republice. V Duchcově to bude například v květnu Pohádková Zámecká zahrada, v červnu Večerní pohádka v Zámecké zahradě, letos už 25. ročník.
No a pokračujeme i v Casanovských slavnostech. V srpnu nás čeká rovněž 25. ročník pěvecké soutěže neprofesionálních zpěváků milostné písně, Růže od Casanovy a další projekty. Samozřejmě chceme napsat novou hudební pohádku a plánů máme pořád dost.
Co si přejeme? To je jednoduché. Hlavně zdraví. Abychom měli stále hodně spokojených diváků a mohli pro ně rozdávat radost co nejdéle.
