Frederik Buechner kdysi řekl: Povolání je místo, kde se naše nejhlubší radost potkává s nejhlubší potřebou světa.
Cena města Teplice
V lednu obdržel Cenu města Teplice za rok 2022 bývalý ředitel speciálních škol Arkadie Josef Hon. Pedagog, který profesní dráhu zasvětil práci s dětmi, zejména s dětmi postiženými. Osobně tvrdí, že ho s Arkadií svedla dohromady jen náhoda. A taky nemá rád, když učitelskou profesi označíte za poslání. Zní to prý příliš pateticky.
S dovolením budu na poslání v jeho případě trvat. A ta náhoda? Jsem přesvědčená, že cestu, kterou Josef Hon ušel, měl předurčenu. Za dobu působení v Arkadii se mu podařilo zbořit řadu mýtů ve vztahu společnosti k postiženým dětem. Přispěl k tomu, aby se děti s mentálním a kombinovaným postižením mohly vzdělávat a současně žít ve své rodině, na rozdíl od dřívější praxe, kdy byly uzavírané za zdmi ústavů.
Josef Hon, Arkadie a Cena města
V Arkadii stál Josef Hon u zrodu chráněných dílen, stacionáře a dalších projektů. Spoluutvářel koncepci speciálního školství a je v daném oboru uznávaným autorem řady inovačních myšlenek. Jak za svého působení v Arkadii, tak i jako člen pracovní skupiny Ministerstva školství ČR. Mimo odborné schopnosti zaujmou v jeho případě i ty lidské. Dokáže motivovat, překvapit, ale také poskytnout lekci z obyčejné pokory.
Gratuluji k Ceně města Teplic za rok 2022. Co vás napadlo jako první, když jste se o ní dozvěděl?
No, já vlastně ani nevím… Člověka to samozřejmě potěší.
Cena je udělovaná na počest bývalého teplického primátora Jaroslava Kubery. Znali jste se osobně?
Znali jsme se dobře. Dá se říct, že jsme byli přátelé. Každý z nás byl sice trochu jiný, on byl takový svéráz, ale rád jsem se s ním potkával. Politicky nebyl můj spoluhráč a nebyli jsme úplně na stejné koleji, ale lidsky jsme si rozuměli.
Teplické kořeny
Četla jsem, že máte v Teplicích hluboké kořeny.
Ano, moji rodiče se v Teplicích narodili. Předchozí generace byly náplavy, ale na konci 19. století už v Teplicích byly obě manželské dvojice. Můj syn Matěj dělá se svojí ženou Petrou genealogii. Teď zrovna snacha zkoumá naší famílii a dostali se poměrně hluboko, asi do sedmnáctého, šestnáctého století.
Přišli na něco zajímavého?
Tak tohle bývá pokaždé zajímavé. Třeba když jdete z Českobratrské po schodech dolů do Kollárovy ulice, jsou tam dvě podesty. Na té jedné byl krámek, který vlastnila babička mé maminky. Dneska už o tom svědčí jen fotografie.
Ještě jeden krámek pak měla na Lounské ulici. Měli jsme k dispozici fotografii a pořád nevěděli, kde to bylo. Petra po tom tak dlouho pátrala, až to místo našla. Dnes je přestavěné, takže vchod už neexistuje. V podezdívce dole je ale ještě vidět zbytek schodu, po kterém se vstupovalo do krámu. Bylo to v čísle 8.
Jaký jste měl vztah s rodiči?
Maminka se narodila roku 1907 a táta 1897. Tatínka jsem si bohužel moc neužil, protože zemřel, když mi bylo šest roků. Pamatuji si ho, to jo. My jsme byli dva bráchové. Můj bratr byl o čtrnáct let starší. Skoro jako mí dva starší synové oproti nejmladšímu.
Měli jsme podnájemníka. Naši byli za první republiky hodně aktivní. Byli členy FDTJ (Federace dělnických tělocvičných jednot), Kolečkářů a já nevím čeho ještě. Chodili do hotelu Černý kůň (kdysi stával naproti prasátku) hrát s kapelou tamburašů. Táta na brač a maminka na mandolínu. A tenhle podnájemník Venda chodíval s nimi. Stal se rodinným přítelem.
Když pak táta umřel, tak tu chtěl brácha zůstat, že musí mámě pomoct. I když měl nastoupit na vysokou školu. Venda mu ale řekl, ať jde studovat, že se o mě a o mámu postará. Zhruba za čtyři roky, když mi bylo deset a začal jsem se ptát, proč je strejda strejda, proč není náš táta, tak se vzali. Venda byl výborný táta, nebo otčím. Myslím, že mě po té otcovské stránce hodně dal. A na maminku vzpomínám také velmi v dobrém.
Duchcovský DDM a panychida za Palacha
Velkou část života jste zasvětil dětem. Jak nahlížíte na současné trendy ve výchově?
Sleduji to. Mně se ta pestrost líbí. Považuji za dobré mít možnost zvolit si mezi několika cestami.
Kdy jste začal pracovat s postiženými dětmi?
Nezačal jsem s nimi pracovat hned. Víceméně to byla náhoda. Na konci šedesátek jsem dělal ředitele pionýrského domu v Duchcově. V té době se obnovil Junák a vznikala řada mládežnických organizací, a tak logicky začaly domy pionýrů sloužit všem. Změnily se na domy dětí a mládeže.
Pak přišla normalizace…
Ano. Já nějak zapomněl na baráku československou vlajku na půl žerdi a udělal jsem tam takovou panychidu za Palacha. Takže jsem byl z domu dětí odejit. Technicky to měl na starost inspektor Vondráček. Slušný člověk. Řekl mi: „Heleďte, my vás musíme vyhodit, to je požadavek partaje. Byla by ale škoda, abyste odcházel s nějakým velkým flastrem, protože jste tu odvedl kus práce.“ Takže jsme se dohodli na řádné výpovědi.
A kam jste šel?
Měl jsem ve výpovědní lhůtě strávit ve školství ještě tři měsíce. V té době potřebovali každé léto pomoc v Nových lázních. Tak jsem tam šel dělat vychovatele. Řediteloval tam jistý Václav Huspeka, který mě znal už z dřívějška.
Vyloučení z partaje a rvačka s rudoarmějcem
Tehdy vás vyloučili i z komunistické strany…
Jistě, byl jsem vyloučen. A protože jsem byl nomenklaturní funkcionář, byl jsem členem okresního výboru federace, tak mě vylučovala pracovnice OV KSČ. Ta později dělala místopředsedkyni ONV a také ředitelku teplického gymnázia. Byla pověstná.
Pamatuju si, jak jsme seděli, ona měla před sebou nějaké desky a vykládala mi všechny moje hříchy. Mimo jiné, že jsem se měl poprat s rudoarmějcem po hokejovém zápase, když naši vyhráli. Musel jsem se smát a říkal jsem, že nevím, od koho má ty informace. Jsem takový nesportovec, že jsem nějaké vítězství hokejistů ani nezaregistroval. Ale ona na to, že má informátory a ví své.
A dostal jste se s takovou do Nových lázní?
Dostal, na tři měsíce jako vychovatel. Huspeka byl zajímavý člověk. Jednou seděl na nějakém zasedání a v pauze měli oběd. On měl moc rád jídlo. No a tahle soudružka ho při obědě neustále otravovala, nenechala ho ani dojíst řízek a pořád, co bude se mnou, ať to se mnou už skončí. Huspeka ale řekl, že si mě tam nechá. Nějak jí ukecal a ona na to nakonec přistoupila.
Práce v Nových Lázních pod dozorem
Kromě funkce vychovatele jste i vyučoval?
Nejdřív ne. Já měl sice učitelskou aprobaci, ale učit jsem nesměl. Vychovatelství jim nevadilo. Což bylo od soudruhů velmi neprozřetelný, protože jestli jsem mohl někde ovlivňovat děti, tak ne při učení, ale jako vychovatel.
Po deseti letech strana nějak zlenivěla v tom dozírání na to, co dělám. Někdo ve škole U Nových lázní odešel na mateřskou, či co a nechali mě učit. Takže jsem tam pak deset let učil. Mohu říct, že z řad žáků mám kamarády, kteří mě do dneška kontaktují, dopisujeme si. Byla to velmi příjemná doba.
Do školy U Nových lázní chodily i děti z léčebny?
Ano, to byla škola přímo v léčebně. Byly tam děti s dětskou mozkovou obrnou, ale byly tam i poúrazové stavy. Poškození centrálního nervstva způsobovalo postižení jak tělesné tak i mentální. Byly tam i děti velmi chytré. Jeden z mých žáků dělá dnes například ředitele dětského domova v Krupce. S tím jsme se hodně skamarádili.
Revoluční rok a málo ostré lokty
Dokdy jste tam učil?
Přišel rok 1989 a vyhecovali mě, abych šel do konkurzu na inspektora. Tak jsem pak dělal školního inspektora pro oblast speciálních škol, protože jsem měl potřebnou zkušenost. Měl jsem na starost speciální školy, školy v nemocnici, v léčebně a zvláštní školy. A ještě taky domy dětí a mládeže. Vydržel jsem tam rok.
Copak?
Víte, začátek devadesátek byl divoký, mlelo se to. A já neměl dost ostré lokty. Vznikl takový efekt. Měl jsem pocit, že jsem šel rovně a ti, co byli i před tím nalevo ode mě, tak udělali velký úkrok a byli najednou napravo. Začali mi vyčítat, že jsem byl v pionýrské organizaci a v partaji. Oni v té partaji byli taky. Dokonce dělali za normalizace ředitele škol, takže museli být hodní. Mně to ale vyčítali.
Hon na Žáka
Porevoluční doba byla plná paradoxů...
Přesně. Začal jsem být kritizovaný zprava, že jsem moc levej. Když byla volba na ředitele školského úřadu, šel jsem tehdy proti Honzovi Žákovi. Dokonce v tehdejším týdeníku Směr vyšel článek „Hon na Žáka.“ Po roce jsem z místa inspektora odešel.
Kam? Zůstal jste dál ve školství?
Šel jsem dělat zástupce ředitele do Krupky. Když jsem ještě inspektoroval, vytvořil jsem takovou teorii. Do zvláštních škol v Teplicích tehdy jezdily děti z Krupky, Dubí a okolních vesnic. Konkrétně z Krupky a Dubí tam jezdily dva plné autobusy dětí. Tak jsem na dvou základkách v Dubí a v Krupce, vytvořil speciální třídy, aby ty děti nemusely dojíždět.
No a Věra Strnadová, která ředitelovala na základce v Krupce, kde byly ty speciální třídy, mi tehdy řekla: „Vyprdni se na ně a pojď ke mně dělat zástupce.“
Arkadii jsem nezakládal. To je častý omyl
Pořád čekám, kdy dojde na Arkadii…
To bylo krátce po mém nástupu do Krupky. Přišly za mnou ženské z Arkadie…
Počkejte, já myslela, že jste Arkadii zakládal.
Ne, já ji nezakládal. To je právě častý omyl.
Arkadie vznikla jako občanské sdružení. Jenomže pak se změnil zákon a ona nemohla být občanským sdružením a transformovala se na obecně prospěšnou společnost. No a ta musí mít zakladatele. Tehdy mi Jana Brežná z Arkadie řekla: „Hele, Pepíku, já do toho nechci jít sama.“ Nemohl jsem ji v tom nechat, protože na jednoho člověka by toho bylo moc.
S Janou Brežnou jsem tedy zakladatelem obecně prospěšné společnosti Arkadie. Taková oficialita, která vznikla někdy na konci devadesátých let. Nejsem ale tím opravdovým zakladatelem Arkadie, původního občanského sdružení.
Šel jsem do Arkadie ředitelovat
Cíle občanského sdružení a společnosti byly shodné?
Ano. Došlo akorát k formální změně. Občanské sdružení vzniklo v podstatě jako škola. A když jsem nastupoval v roce 1993, tak mělo k dispozici budovu na Valech. Tehdejší školku Prioru, která sídlila v jedné z tamních vil. Měla 18 dětí a asi 6 zaměstnanců. Pracovali tam 4 pedagogové, školník, kuchařka a učitelka, bývalá kolegyně z Nových lázní, Jarka Svobodová. Ta za mnou přišla a říká, hele nechtěl bys k nám? Tak jsem šel do Arkadie ředitelovat.
Postupně jsem se dostal do bodu, kdy končily děti ve věku, ve kterém odcházejí ze školy. Založili jsme proto chráněné dílny. Potom stacionář, dopravu a další věci. A to už jsem stál téměř u všeho, co vznikalo. Faktickým zakladatelem Arkadie ale nejsem.
Prací v Arkadii jsem žil
Jak vás práce v Arkadii naplňovala? Nosil jste si občas problémy s sebou domů?
To víte že ano. Je to práce na dva úvazky. Vyfasoval jsem barák, osmnáct dětí a šest zaměstnanců, ale i polorozbouranou budovu dole na kruháku U Nových lázní. Tam bývaly kdysi celotýdenní jesle. Ženské z Arkadie si ten objekt vymohly a výbor jim ho poskytl. Bylo to ale v hrozném stavu. Vlastně jen obvodové zdi. Navíc tam zjistili vyvěrání radonu.
Rekonstrukce tehdy přišla na 5,5 miliónu, což byly jiné peníze, než jsou dnes. Když se dělala fasáda, bylo už uvnitř vybavení a kolem baráku stálo lešení. Báli jsme se, aby nám tam někdo po něm nevlezl, tak jsem tam týden s rodinou spal.
Práce jako poslání?
No… Když mi bylo padesát, tak mi ženské nechaly udělat keramickou soupravu se džbánem a šesti kalíšky na víno. Každý byl popsaný. Byla tam jména Marcela, Pepa, Arkádie, Matěj, Štěpán a Martin. Takže mi tak Arkadii vlastně začlenily do rodiny.
Ale jo. Bylo to víc, než zaměstnání. Nebudu říkat poslání, to je takové patetické, ale žil jsem tím, samozřejmě. A stále vlastně žiju. Stále chodím na porady vedení. Dělal jsem tiskového mluvčího a i když jsem tu funkci trochu pustil, v zásadě to v menší míře dělám dál.
Nikdy jsem nebydlel jinde než v Teplicích
Co Teplice a vy?
Víte, že jsem ještě nikdy neměl trvalé bydliště mimo Teplice? Když jsem odmaturoval na gymplu, šel jsem dělat do duchcovského domu pionýrů a mládeže. Otčím mi tehdy řekl: „Hele, maturita na gymnázium to není nic, musíš si rozšířit vzdělání.“
Mě od dětství bavily mašinky. Nastoupil jsem proto na železniční průmyslovku, na nástavbu do Šumperka. Byl jsem tam dva roky na intru, ale pobyt jsem měl stále v Teplicích. To bylo jediné, kdy jsem pravidelně opouštěl Teplice. Vysokou školu jsem pak už studoval při zaměstnání.
Masopust upekli u piva
A pracoval jste někdy na železnici?
Ne. Zůstalo mi to ale jako hobby. Sleduju všechno kolem železnic. Rád bych se dožil například toho, až se postaví vysokorychlostní trať z Drážďan do Prahy pod Krušnými horami. Moc rád bych se tím svezl.
Vidíte a já čekala, že řeknete, až se dokončí Kozí dráha…
Jo, tak ta by mě taky bavila. Brácha mojí snachy, Honza Beránek, dělá v televizi. Bývá ve zprávách na jedničce. A často mluví o dopravě. Taky má rád vláčky a sbírá je. Při různých rodinných setkáních tak máme společné téma. Teď jsme se naposledy sešli na Šanovským masopustu.
Ten založil Váš Matěj…
Ano. Ono to bylo ale takové nedorozumění. Poprvé ho pořádali vloni a vlastně to byla akce jen pro přátele, známé. Sešli se u koně na zádech, vynesli ven stůl, každý něco přinesl. Já napekl tyčinky, Matěj přinesl koblížky, které napekla Petra, protože ona ví, že na masopust musí být koblihy. No a chtěli to letos zopakovat.
Matěj to upekl u piva s Martinem Rybou, ten že tam přijde s flašinetem a chytil se toho tisk. O žádnou obr akci ale nešlo. Bylo tam jen pár lidí, přesto to bylo milý.
Je mi žinantní jet autem nakoupit
V průběhu našeho povídání jste prohlásil „já nesportovec“. Vy jste nikdy nesportoval?
Jako dítě ne. Žádný sport jsem v dětství nedělal. Když jsem jako kluk kopnul do mičudy, tak jsem si určitě zlomil nohu. Fotbal, kdepak. Ani dneska mě nebaví. Hokej jsem snad sledoval jen když šlo o politiku.
V dospělosti jsem postupně došel ke sportu jako je lyžování, zejména běžky. Později mě Vojta Hadraba dokonce zlákal do Alp na sjezd, a to mě chytlo. Ve svých devětašedesáti jsem si při lyžování v Alpách zlomil obratel. Pobyl jsem si tam týden v nemocnici, všechno ale nakonec dobře dopadlo. Teď už lyžuju jen na běžkách. Taky jezdím na kole. Používám ho jako dopravní prostředek od jara do podzimu.
Nemáte auto?
Mám, občas s ním jezdím. Je mi ale žinantní jet autem nakoupit po Teplicích, když vidím, kolik je všude aut a jak člověk nemá kde zaparkovat. Na tom kole to objedu bez problémů. Vezmu si ruksak a jedu.
Bydlíte ale v kopci…
Proto mám elektrokolo. (smích) Já do práce jezdil dolů do Šanova. Když to zpátky vezmete přes Zámeckou zahradu, a ne přes ten nepříjemný kopec (Rooseveltova ulice – pozn. redakce), tak to jde. Nastoupá to pomaleji.
Měl jsem rád scifi
Po jaké literatuře rád sáhnete?
Rád jsem četl scifi. Ta mě bavila. Jak jsem zestárl, tak už moc nečtu. Možná tak Respekt. Momentálně mám rozečtený nějaký sociální scifi Chata 1879 od Josefa Königa. Ale nemůžu s tím hnout. Už mě taky zlobí oči. Mnohem raději poslouchám. Na Plusu od půl dvanáctý do dvanácti v noci čtou, to je můj závěr dne.
Zkoušel jste někdy třeba psát?
To ne, psal jsem jen ty tiskové zprávy. Ale švagr mého bratra byl Jiří Hanák, považovaný za Doyena sloupkařů. Byl nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky. Pracoval v Lidových novinách, v Právu, v Reportéru v roce 1968 a později zase v Lidovkách. Byl to člověk s nesmírným přehledem, hlavně z historie. Debaty s ním byly velmi příjemné. Přirovnávali ho ke Karlu Čapkovi.
Do nové doby nové dítě
Máte tři syny, drží spolu?
Mám syny Matěje, Štěpána a Martina. Že by při sobě drželi nějak mimořádně, to si nemyslím, ale ano. Martin a Matěj jsou v Teplicích. Takže logicky jsou spolu víc. Je to tak, že Martin a Štěpán jsou rok a něco po sobě. V 74. roce se narodil Martin, v 76. Štěpán, a pak teprve v 90. roce se narodil Matěj. Je tam dost velký věkový rozdíl a Matěje už jsme v podstatě…
…nečekali?
Naopak. Čekali. To bylo jediné plánované dítě.
Narodil se 16. srpna. Když si odečtete těch devět měsíců, byl to týden po 17. listopadu. Řekli jsme si tehdy se ženou: do nové doby nové dítě. Když se měl narodit Martin, ne, že bychom ho nechtěli, chraň bůh. Ještě jsme ale nebyli manželé. Žena byla mladičká, bylo jí devatenáct, mně devětadvacet. A tak jsme o možnosti mít dítě ani moc nepřemýšleli. Stejně jako v případě druhého syna.
Každý do svých dětí vkládá nějaký otisk. Jaký je ten váš?
Když jsem nedávno bilancoval, došel jsem k tomu, že je několik věcí, za které se nemusím stydět. Stydět se, to je takové problematické slovo, ale říká se to. Na co jsem ve svém životě pyšný, to jsou právě ti kluci. Všichni tři. Všichni tři se postavili do života tak, že mě prakticky nepotřebují. Stýkáme se několikrát do roka, často také, když si chceme něco říct a tak. Jinak ale stojí pevně na svých a řídí si své vlastní životy.
