Prsty otřískané o klávesy psacího stroje a Krupská ulice v Teplicích

V redakci Týdeníku Směr, která sídlila v Krupské ulici, jsem v roce 1990 zahájila novinářskou dráhu. Několik měsíců jsem tloukla prsty do psacího stroje a občas jezdila v pět ráno do ústecké tiskárny dělat se sazečem korektury, aby mohly stránky týdeníku vyjet na válce. (Ano, patřím mezi novinářské vykopávky.) Objevovat netušené možnosti práce s počítačem jsme začali zhruba po dvou letech od mého nástupu, kdy se nás ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.

Za týdeník, později za Deník Směr a ještě později za Teplický deník jsem kopala šestnáct let. Poznala jsem tu skvělé novinářské profesionály: Miladu Berkovou Laďku Richterovou, Pavla Biedermanna, Zdeňka Traxlera, Olinu Tušicovou a taky korektorku Luisu Rohanovou. Luisa ve mně uvízla hluboko. Byla nevšední člověk. Někdy na zabití, jindy bych za ní vecpala ruku do ohně. Dařilo se jí jako jedné z mála přesvědčit moje neurvalý ego, že chyby jsou člověčí přirozeností. Učila mě pokoře stejně jako zásadovosti. A vštěpovala mi, že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.

V ulici Krupská byl vchod (na snímku vlevo za lékárnou), kde sídila redakce Týdeníku Směr. Později jsme se přestěhovali do Kapelní ulice, kde bylo víc místa, víc klidu, víc mladých holek ze zdrávky pro potěchu očí pánů redaktorů a taky pár kroků do Konibaru. Ten byl mimochodem zdrojem mimořádně výtečné dršťkové polévky. Redakci velela Luisa, která nás s příznačnou něhou a mateřskou láskou nazývala redakčním ksindlem. Bohužel, kvůli nemoci odešla neomluvitelně brzy. Práce ani mejdany bez ní už nikdy neměly tu šťávu jako dřív.

Byly to skvělé časy, báječný tým a úžasná doba. Za možnost být toho součástí, ať se kolem nás tehdy mlelo cokoliv, budu stále vděčná.

Miluju tuhle fotku. Pán, který mi poseděl modelem, je pro Krupskou ulici úžasný. Foto: Kudrhaltka