Určitě jste se s GLOSOU už setkali. I když nemáte rty věčně modré okusování propisovačky a přemýšlení, co hodit do kompu. To aby vydavatel neřval, že neposíláte žádné trháky. I když nejste od novinářského fochu, tušíte, že se glosa nemaže na chleba. Že glosu nezvážíte an i nenajdete recept na glosu s citrónovou polevou. Glosa je jednoduše řečeno novinářský a literární útvar.
Glosa
Líbí se mi definice někoho velmi známého, na jehož jméno si už nevzpomenu. A sice, „Glosa je lehkonohá sestra komentáře.“
Nedávno mi jeden z „fanoušků“ (podepsal se tak) napsal, že bych měla psát víc i pro laiky. Cituji závěr emailu: „Všichni nemusí být novináři jako vy!“ A má pravdu. Kaju se a učiním nápravu. Pokusím se vyškrabat na glosu vše, co půjde, a podat to lidsky. Budu se vyhýbat odborným termínům, jak čert kříži, i když to někdy fakt nejde.
Kde se glosa vzala
Slovo glosa vzniklo z řeckého glóssa, čili jazyk. Původně se glosou označovaly poznámky, které písaři psali na okraj nebo přímo do textu v knize. Nešlo o projev vandalství, ale poznámky na okraji měli čtenářům usnadnit pochopení obsahu. Glosovali tedy v zájmu snazší orientace čtenářů v textu. A protože glosovali (psali poznámky), říkalo se jim glosátoři.
Ve Slovníku synonym a frazeologismů najdeme pod pojmem glosa pět výrazů: přípisek, vpisek, poznámka, připomínka a vysvětlivka. V novodobějším vydání k nim přibyl ještě výraz komentář. Karel Čapek kdysi prohlásil, že „český národ velmi rád všechno komentuje (glosuje), neustále se snaží někomu radit a pořád kibicuje. „
Glosátor Karel Čapek
Karel Čapek byl velmi moudrý muž. Měl prostotu lidí z českých luhů a hájů zmapovanou skrz naskrz. Nicméně, souhrn činností, které Čechům přiřkl, můžeme směle nazvat glosátorstvím. Spisovatel Karel Poláček se k Čapkovi přidal, když uvedl, že je glosátorství Čechům vrozené. Tak asi jo. I když nevím, zda na to máme být pyšní.
Historie glosy (Pro fajnšmekry)
Historii glosy vystopujeme už v antice. Podle filozofa Aristotela, a to byl sakra moudrý pán, by některé texty v tehdejších knihách byly bez glosování nesrozumitelné. V řeckém starověku tak glossa zaujala pozici gramaticko-rétorického termínu pro cizí slova, slova tvořená dialektem nebo archaismy (což jsou slova, která už se nepoužívají, protože jsou zastaralá). V pozdní antice se význam glosy posunul na čisté vysvětlování slov.
Škola glosátorů
Ve středověku mělo glosování žně a vznikaly celé sbírky glos. Například na boloňské univerzitě se v 11. – 13. století titulem glosátor označoval učitel, který formou glos vykládal právo. Do zákoníku vpisoval poznámky k textu, aby ho snáze studenti pochopili. I ti, kterým nebylo shůry tolik dopřáno. Postupně z této bohulibé činnosti vznikla celá glosátorská škola. Poznámky psali učitelé mezi řádky (těm se říkalo interlineární glosy – meziřádkové) nebo na okraj stránky (marginální glosy).
Poznámky učitelů měly vědeckou hodnotu. A protože každý chlap je svým způsobem ješita, začaly se u těchto poznámek brzy objevovat značky konkrétních glosátorů. Aby bylo jasné, komu za ně vděčit.
Boloňská škola
Boloňská škola působila několik generací. S postupem času tak nastala logická potřeba poznámky nějak uspořádat. Vznikl tzv. „aparát“, který obsahoval více než 90 tisíc glos. Glosy potom obklopovaly jádro, samotný text zákoníku. Stejným způsobem byly uspořádané i první tisky justiniánské kodifikace, tzv. inkunábule. (Kodifikace – uzákonění, římského práva, byla provedená na podnět byzantského císaře Justiniána I. v 6. století. Jedná se o významný právní počin tehdejší doby.)
Biblické glosy
Glosy se objevovaly také v biblických textech, jejichž smysl se začal vytrácet vlivem změn ve společnosti, v kultuře i v jazyce. Předpokládá se, že glosami byl text opatřený ještě před jeho konečnou fixací. Některé z poznámek (glos) byly dokonce zahrnuté do samotného textu. K tomu docházelo nejspíše při nepozorném opisování svitků, kdy písař do textu nevědomky zahrnul i glosu, která měla text jenom obklopovat.
Glossa ordinaria
Glosované rukopisy Bible existovaly od dob Karla Velikého. Ovšem první systematickou a ucelenou glosu vytvořil Anselm z Laonu († 1117) a jeho bratr Radulf († 1131/1133). Jejich dílo nazýváme GLOSSA ORDINARIA. Mělo velký vliv na veškerou pozdější zkoumání obsahu textu a objektivní hodnocení Bible.
Velmi často byla tato glosa tištěná spolu s Vulgatou (pozdně antický latinský překlad bible, který je převážně dílem církevního otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století).
Struktura a typy glos
Glosy uvnitř biblického textu se podle svého typu a obsahu dělí na:
GLOSSA INTERLINEARIS – glosa vpisovaná do textu mezi řádky. Většinou obsahuje údaje o významu slov, další jeho možné významy nebo překlady, výklad jmen, parafráze textu apod.
GLOSSA MARGINALIS – glosa psaná na kraj textu. Obsahuje komentáře církevních Otců, tedy starší, tradicí uznávané výklady textu.
GLOSSA AUTHENTICA – glosa, kterou tvoří komentáře církevních Otců.
GLOSA MAGISTRALIS obsahuje kromě zmíněných komentářů také komentáře pozdějších teologů (magistrů).
Glosa ve středověku
Ve ve významu poznámky našla glosa historické uplatněni v době, kdy ještě neexistovaly noviny. Už jsem zmiňovala, že ve starých středověkých výtiscích najdeme vpisované glosy, které komentují text a pomáhají k jeho snazšímu pochopení. Také v česky psaných textech se objevují glosy, poznámky k rukopisu, psané mezi řádky, nebo na okraj. Glosy byly svým způsobem předchůdci novin.
Vpisované glosy komentovaly, o čem se v hlavním textu píše, komentovaly souvislosti, které v textu nebyly zřejmé a umožňovaly lepší orientaci v obsahu. Z glosování se nakonec vyvinula novinářská činnost. Glosa se postupem doby stala samostatným novinářským žánrem, určeným pro subjektivní komentování událostí, podobně jako sloupek nebo fejeton.
Publicistika a glosa
V současné době představuje glosa krátký úvahový útvar, který se omezuje na základní myšlenku. Tu rozvádí a stupňuje do pointy. Glosa komentuje fakta, ale umožňuje čtenáři zaujmout vlastní názor. Argumentuje, hodnotí, je zaměřená kriticky a ironicky. Autor glosy vytváří v krátkém formátu stručný, většinou sarkastický text, který prezentuje úzce osobní formou.
Společně s úvodníkem, komentářem, sloupkem, publicistickou reportáží, rozhovorem, úvahou, poznámkou, entrefiletem, medailonkem, recenzí a mnoha dalšími žánry je glosa útvarem publicistického sdělení. Přičemž si připomeňme, že funkcí publicistiky je analyzovat, získávat, vybízet, a přesvědčit.
Beletrizující publicistika
Se svými charakteristickými znaky se glosa řadí mezi publicistiku beletrizující. Vyznačuje se užíváním metafor, čili obrazným pojmenováním na základě podobnosti. Metafora má blízko k přirovnání, ale může postihnout větší významový celek. Součástí glosy bývá i nadsázka, zejména v situaci, kdy autor potřebuje zdůraznit citové rozrušení, nebo určitý rys. Významným prvkem je ironie a další prostředky uměleckého stylu.
Každá glosa by měla obsahovat pointu a být psaná kousavou satirou. Autor glosy komentuje situaci nebo událost (zejména politickou) co možná nejstručněji. V glose není třeba rozvíjet analýzu, ale nesmí v ní chybět pevný postoj autora k dané situaci a jeho umění vyjádřit tento postoj stručně, úderně a s jistou nadsázkou. V glose by mělo být také odůvodnění tohoto postoje.
Sloupek i poznámku glosa zastoupí
Obsahově zvládá glosa komentovat situaci, kterou bychom jinak obtížně zpracovali například formou sloupku nebo poznámky. Téma glosy by mělo vyplývat už z nadpisu nebo úvodu.
(Jednu z mých glos si můžete přečíst TADY.)
Zpestření obsahu novin
Dobře napsaná glosa je výrazově úsporná. Někdy tíhne ke stručnosti epigramu, proto může mít podobu glosovaného citátu nebo glosovaného fragmentu zprávy. Směřuje k jádru věci a měla by čtenáře zaujmout poutavou, dramatickou expozicí problému. Autor nemusí nutně dospět ke konkrétnímu závěru, a tím nabídne čtenáři prostor k vytvoření vlastního stanoviska.
Glosa využívá dramatické a vypravěčské prvky. Kompozicí a vyjadřovacími prostředky se blíží literární koncepci. Neměla by nudit a zacházet do zbytečných detailů. Je to útvar, který oživí každou stránku novin a časopisů. Není ale jednoduché ji napsat tak, aby přinesla požadovaný efekt. Proto se glosám v redakcích věnují především zkušení autoři.
Zdroje: J. Bartošek: Úvod do studia žurnalistiky (2001), J. Bartošek: Žurnalistika a publicistika (2001), N. Dolanská: Seminární texty k aktuálním problémům žánrové specifiky (1988), V. Hudec: Úvod do teorie žurnalistiky (1982), Osvaldova, Halada: Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace (2007), L. Brháčková: Proměna glosy v čase a prostoru. (Bakalářská diplomová práce)
