Už lítaj třísky.
Zvedám prach z klávesnice a v diáři hledám prázdná místa.
Ne, že by bylo ukázkově.
Ne, že by to byl úsměv jako na letáku pojišťovny.
S upoceným čelem proti zdi.
Úhybných manévrů.
Vyhovuje.
Práce tvá tě uzdraví.
Nabije.
Jako voda sazenici v suché půdě.
Zvedne list za listem.
Řetízkový kolotoč jede do bezvědomí.
Cítím sílu.
Sama sebe.
Vnímám potřeby a stavy druhých.
Kočíruju vrásky do úsměvu.
A cesty k nim se rozevřely.
Nebe zbarvené do modré.
Tolik se mi stýská po Lužnici.
Po sněhu a blázinci.
Po přestupování v Táboře.
Po nestíhání vlaku z Milevska.
Po redakci s Jitulí.
Svět jsou ulepený vzpomínky.
Čas v horečce, kdy předeme o minulosti.
Jenom tu nejlepší nit.
Vzýváme budoucnost a opíjíme se nadějí.
Že nakonec stihneme víc,
než jsme doufali.
