Méďa koupil k Vánocům robotický vysavač. Maká, kluk robotickej, až se z něho kouří. Jenom se někdy zasekne mezi ložnicí a obývákem o vyčnívající práh a pak se nehne z místa. Když se vrátíme z venku a očekáváme vyblýskanou podlahu, namísto toho najdeme robota, jak se vztekle vrtí na tom blbém prahu a nasraně hlásí, že potřebuje k centrále, aby dobil baterii, jinak chcípne.
Méďa se pochlapil
Dnes Méďa rozhodl, že se s ním přestane dohadovat o tom, proč zase není dokončený obývák. Nebude poslouchat jeho věčné výmluvy a opraví ten kousek vyčnívajícího dřeva zvící se práh česky a Schwelle německy. Možná byste měli vědět, že Medvěd je sice šikovný, leč do fyzické práce se pouští jen ve chvílích, kdy už není zbytí. Snad i proto přistupuje k celému aktu s manýry stvořitele světa.
Z místa, kde pracuje, se několik hodin řine nepřerušovaný monolog, ve kterém se dozvídám o každém jeho kroku do nejmenších podrobností. A běda mi! Běda, kdyby zjistil, že ho neposlouchám. Kdybych v pravidelných intervalech ze sebe nevydávala: „Ach só?“, „Das ist aber super!“ Nebo: „Ja, wirklich?“
Běda mi, kdybych se v takovou chvíli věnovala jiné činnosti než sledování Méďovy práce. A chraň mě ruka Páně, kdybych nedej bože čučela do počítače, nebo se dokonce v takových dějinotvorných okamžicích něčemu (nesporně hrozně hloupému) smála.
Směle do toho a půl je hotovo
Méďa se pustil do opravy prahu. Připravil si vercajk, vyčistil brýle, preventivně otřel pot a dal se do díla. Nachystal si nářadí a pak ještě chvíli jen tak seděl, aby promyslel, jak bude postupovat. Trochu ale podcenil jednu důležitou maličkost. Po tom, co naše ridžbečky rok po sobě odešly za duhový most, sdílí s námi byt už pár let buldoček Hugo.
Francouzský buldoček, alias placatka, alias černý ksicht, chrochták i ježišinkujátěsežeru. Méďa nevzal vůbec v potaz, že jde o pejska zvědavého, hravého, který by se přetrhl, jen aby se zapojil a mohl pomáhat.
Rozumějí si
Celý proces opravy prahu se tak s Hugovou pomocí zvrtnul v obstojný divadelní kus.
„Ne, Hugo, neštěkej, tu vrtačku ti nepůjčím,“ praví Méďa vážně a posune si brýle na nose blíž k očím. Mimochodem, tohle dělá i v komunikaci se mnou, aby svému projevu dodal na vážnosti.
Hugo zvedne packu a namíří ji proti Méďovi. (Učili jsme ho zdravit podáním packy.)
„No, gut, Hugo,“ rozněžní se Méďa. „Já ale musím pracovat. Tak ahoj, ahoj a běž zase na místo.“
Hugo zůstal sedět u prahu. (Občas se mu ty povely trochu pletou.)
Uražená ješitnost a neutuchající vytí
Méďa zavřel dveře, aby změřil, o kolik práh v ložnici přesahuje do šířky, nebo do hloubky, nebo kam. (I když mi to dopodrobna vysvětlil, neptejte se.) Hugo tak zůstal v obýváku, na druhé straně prosklených dveří a chápal to jako neomluvitelný podraz. Nešlo mu do palice, proč se před ním Méďa zavírá a hraje si tam sám, přestože jindy může páníčka doprovázet i na záchod.
Začal štkát. Když Méďa nereagoval, štkaní nabíralo na intenzitě a postupně se transformovalo v srdceryvné vytí.
Méďa otevřel. Hugo roztáhl hubu do úsměvu a namířil proti páníčkovi packu. Jako kdyby říkal: Dobrý, kámo, ale už to nedělej, nebo zase začnu. Méďa se s buldočkem znovu spěšně pozdravil, „Ahoj, Ahoj!“ a přesunul se do zpátky obýváku.
Ten metr tu nech!
Měřil, brousil, měřil, brousil, zase měřil a já trpělivě poslouchala odborné slátaniny v němčině, kterým jsem ani za mák nerozuměla. Vážně jsem přikyvovala a střídavě opakovala: „Ach só?“, „Das ist aber super“ a „Ja, wirklich?“
Méďa je tvor tichý. Na rozdíl ode mě. A tak když řekl poměrně nahlas a nezvykle důrazně: „Nein, Hugo, das geht doch nicht!“, (Ne, Hugo, tohle přece nejde), tušila jsem, že je průser.
Hugo ukořistil takový ten vysouvací metr v hranatým plastovým pouzdře. (Má tlamu kolem celé hlavy, tak se mu tam hodně vejde.) A zamířil se svojí kořistí radostně do pelechu. Méďa vykazoval známky zhroucení. Vložila jsem se do válečného konfliktu a zavelela: Hugo pusť! Hugo, i když očividně velmi nerad, pustil oslintaný vysunovací metr na zem.
Méďa se na mě podíval pohledem, který značil, že jsem ta nejhorší bytost pod sluncem, když připustím, aby mu „můj pes“ způsoboval taková traumata. I přes šokující zážitek se znovu chopil práce. Opět se pokojem nesl nekonečný monolog a já reagovala v naučených vzorcích konverzace. Hugo přihlížel, nic v hubě neodnášel a vládla celkem příjemná rodinná atmosféra, kterou si Méďa očividně užíval.
(Stálo by za to, aby nás v takových chvílích někdo skutečně velmi rychle zvěčnil. Bývají to okamžiky vzácné, hodně vzácné a hodně krátké. Tak abychom jednou věřili, že skutečně existovaly.)
Prd s katastrofálními následky
Rodinnou pohodu znovu přetrhl Méďa. Prudce se vztyčil od prahu a přísně pronesl: „Hugo, ich arbeite hier so schwer und du machst Pups gerade unter meine Nasse?!!!“ (Hugo, já tu tak těžce pracuji a ty se mi uprdneš přímo pod nosem?) Hugo se usmál kolem celé hlavy a namířil proti Méďovi pac…
A bylo vymalováno. Řičela jsem smíchy. Dál už bych jen těžko udržela naučený vzorec konverzace, protože v tomhle jsem jak sopka. Slzy stříkaly kolem a já se chlámala, až mě braly křeče u pupku. Hugo na mě koukal s roztaženou hubou, pojal dopad celé situace jako hru a začal radostně skákat přes nedokončený práh.
Méďa si mě vážným pohledem změřil. Posbíral vrtačku, metr i brousek, opucoval kolena a se stoickým klidem uklidil nářadí do šuplíku. Lámanou češtinou pak pronesl: „Budeš ty někdy být normální?“ a šel na balkón vyhulit krabičku cigaret.
Žádný záchvat smíchu netrvá věčně. Stejně, jako se Méďa nedokáže dlouho zlobit. Věřím, že za týden posbírá své zraněné sebevědomí, vyndá ze šuplíku nářadí, zamyslí se nad postupem a práh dokončí.
Pokud tedy dřív neoddělá toho robota.
