Ucpal se mi odtok v kuchyňském umyvadle. Nejspíš už odmítl trávit mnou servírovaný omastek, lógr a další nechutný zbytky. Neupírám mu nárok na vyjádření vlastního postoje. Já ale měla plnou kuchyň špinavého nádobí. Takže vzpouzet se, bylo z jeho strany v ten moment stejné, jako když se hasiči rozhodnou stávkovat za zvýšení platů ve chvíli, kdy jim nad hlavami hoří požární zbrojnice.
Gumi bim bam
Jala jsem se hledat gumový zvon na uvolnění odpadu. Hledala, hledala a nenacházela. V mé nepříliš výstavní povaze býka je už od raného dětství zakódováno, že když mi něco nejde, je vina pokaždé na těch druhých. Okamžitě jsem proto volala Méďovi. Nejspíš měl poradu, protože do telefonu šeptal.
Zato já své hlasivky nešetřila a přísně se ho zeptala: Wo ist der gumi bimbam fýr wašpeken? Chvíli bylo ticho. Asi po minutě Medvěd špitl: „Was ist gumi bimbam?“ Nesnáším, když mu to myslí stejným tempem, jakým běhají šneci Velkou Pardubickou. Zvýšila jsem hlas a zařvala tak, že mě museli v jeho firmě slyšet až do archivu v suterénu: „In Wašpeken ist grose šajze, kurva! Jak mám asi umýt nádobí?“
Snadněji bych se domluvila s vidličkou
Méďa byl z té německo-české konverzace zaskočen (protože se ani po 20 letech nenaučil česky) a zmohl se jen na „Ich weis es jetzt nicht, mein Schatz.“ (Teď nevím, můj poklade.) Vztekle jsem típla telefon, div, že jsem do něj ukazovákem neudělala prohlubeň.
Nechala jsem vydoutnat vztek, abych nepodpálila byt a vzpomněla si, jak Méďa kdysi při stejné situaci použil na ucpaný odpad dlouhý drát. Drát jsem nenašla, jen pletací jehlici číslo 4-5 s červeným umělohmotným blbincem na konci. Kdybyste neměli ánung, ten blbinec je tam proto, aby očka pletací vlny z jehlice nesjížděla, víme?
Odhodlaně jsem vstrčila jehlici do odpadové roury a jala se s ní kvedlat. Hlavou mi prolítlo, co se stane, když ten odpad propíchnu. Kvedlala jsem vskutku energicky. Najednou mi v ruce zůstal jenom ten červenej umělohmotnej blbinec.
Nevzdávám se lehce
Napadlo mě zkusit to se špejlí. Ani ona se už ale nahoru nevrátila. Následovaly pokusy různými předměty, z nichž v nenávratnu zmizely další čtyři. Když jsem výrazně eliminovala kuchyňské náčiní, zkusila jsem znovu najít ten debilní zvon. Je to trochu hanba, k čemu se teď přiznám, ale kupodivu jsem ho asi po deseti minutách skutečně našla.
Pokud jste četli pozorně, už cca víte, co se ode mě dá očekávat. Jistě vám tedy došlo, že jsem po nálezu gumi bimbamu začala Méďu podezřívat. A sice z toho, že si zvon vzal s sebou do práce. Po mém telefonátu přifrčel těch 80 kilometrů na otočku domů. Rychle a nenápadně postavil zvon zpátky do předsíně a zase se rychle vrátil do kanclu, aby mi nemusel nic vysvětlovat.
Ehm…
No, v každém případě jsem odpad uvolnila a to hloupý, nesamostatný nádobí, který se do dneška nenaučilo opláchnout samo, jsem umyla.
Teď jenom doufám, že mě při tom posledním zoufalém hledání zvonu, kdy jsem už skutečně byla na pokraji psychických sil, neslyšel někdo ze sousedů. Prohlašuji zodpovědně a při plném vědomí, že nic z toho, co jsem ze sebe chrlila o mém muži a co se nedá prezentovat veřejně a možná ani mezi čtyřma očima, jsem nemyslela vážně.
Je mi jasný, že na Méďu to teď nějakou dobu moc dobré světlo vrhat nebude. Ovšem otázkou mezi námi je, jestli na tom všem nemá taky svůj nezanedbatelný podíl viny.
Asi tak.
