Pozvánka na sobotní oběd do hotelu Augustusberg v Bad Gottleuba. Jak mně se tam nechtělo. Večer jsem se vztekala, jako malej trucovitej fracek. (Zase mě táhnou někam mezi lidi a já mám tolik práce.) V 1 ráno jsem slezla z postele a šla si dát sklenku. Ostentantivně. Aby bylo Méďovi jasný, že tyhle akce mě vycucávaj. Okrádaj o čas.
Vždycky zjihnu
Ne, pařez nejsem. U rodičů jsem nasadila úsměv. (Jsou tak hodní, že to přijde pokaždé samo.) A pak mě zase přepadla lítost. Ta, co štípe v nose, kalí oči a obrušuje moje vzteky. Jak se zmenšili, spoustu věcí už nedávají. Tím víc ale drží spolu. A podpírají jeden druhého ze všech sil. Těch, co jim ještě zbyly. Navždy, v dobrém i zlém.
Ale zpátky k obědu
V restauraci bylo prostřeno k dokonalé euforii. Nakonec jsem byla vděčná. Především za to vytažení z ulity. Za výhled z terasovitého ochozu, který vypadal jak průhled branou ráje. Jídlo sice trochu dražší. (Moje hovězí roláda s Klöße přišla na 26 eur, pokud byste se rozjeli tím směrem.) Ale zmizelo to všechno. Do posledního drobku. Bašta to byla.
Počasí úžasný. Beránci rozehnaní v blankytu, celkově pohoda. Takže nakonec hodně dobrej den. Jo, povedl se. Oproti tomu emočnímu guláši, co nosím posledních pár dní v palici a nemám sílu se smát ani usmívat. Hlava se vyčistila. Bylo to super. Přesně ta změna, co posunuje k lepšímu. Ať z jedné nebo druhé strany. Díky.
Jenom to zdraví. To zdraví bych jim oběma přála lepší. Kdybych se mohla do osudu nějak významněji vložit. Zařídila bych, aby na tom byli lépe, než jsou. Mnohem lépe.