Zdeněk Petřík, The Dancing Master -

Vernisáž v Beuronské kapli im memoriam

Říká se, že je člověk tak bohatý, jak velkou intenzitou dokáže vnímat svět a sdílet své dojmy. Pokud bychom tuhle teorii brali za měřítko, patřil by teplický výtvarník Zdeněk Petřík mezi největší boháče světa.

O intenzitě prožitého, a především sdíleného, u jednoho z nejvýznamnějších malířů severočeské výtvarné scény, se můžete přesvědčit na výstavě Zdeněk Petřík: The Dancing Master. Připravila ji na počest svého otce, který zemřel vloni na podzim, jeho dcera Lea Petříková a vidět ji můžete v úžasném prostředí Beuronské kaple v Teplicích.

Lea Petříková

Lea je výjimečná mladá žena. Působí jako teoretička a umělkyně. Absolvovala pražskou FAMU a UMPRUM a v současné době je doktorandkou FAMU. Získala věnem křehkost motýlů i razanci lovícího orla. Něhu sedmikrásky i tvrdost netřesku. V průběhu několika dní, kdy připravovala expozici děl svého táty, překvapila vyzrálostí, profesionalitou a kreativitou. Zdeněk Petřík odvedl i v tomhle směru vynikající práci a může být na dceru tam nahoře velmi pyšný.

Když v pátek 21. června zahajovala jeho výstavu, zmínila že ji pojmenovala po tátově oblíbené knize od Garyho Zukavy, The Dancing Wu Li Masters. Přiblížila návštěvníkům teorii Wu Li a kvantové fyziky, teorii neuchopitelného, pomíjivého. Zdůraznila, že se Wu Li nedá popsat, ale dá se tančit.

Proto na vernisáž pozvala tanečnici a choreografku Natálii Vackovou, která předvedla emočně velmi silnou performanci. Extrahovaný zážitek z účastníků akce vysál pocitové nečistoty nahromaděné v uplynulých dnech a nechal je otevřené dojmům.

Zdeněk Petřík – tvorba

Teorie o pomíjivosti, o neuchopitelnosti a odmítání lpění na realitě, která je ve skutečnosti jen jakousi pěnou, sbíranou z povrchu silného vývaru, je v určitém ohledu příznačná i pro tvorbu Zdeňka Petříka. Jeho rukopis se viděného dotýká velmi zlehka a s daleko s větší intenzitou košatí při přenosu dojmů. Z některých obrazů máme pocit, jako kdyby výtvarník svět sledoval z velké dáky, ukrytý uvnitř sebe. Zdánlivě nezúčastněně, a přitom sledované popisuje požitkářsky, téměř hnidopišsky, až na samou dřeň.

V některých pracích Zdeňka Petříka objevíme motiv hradby, zdi. Když ne jako leitmotiv, pak někde na pozadí. Nejde o symboliku vymezení vnitřního prostoru, nebo o ochranu proti vnějšímu světu. Petřík staví své významové zdi kolem živočišné syrovosti. Ta je totiž hlavním motivem, modlou, kterou ve svých obrazech v různých verzích popisuje. Představuje ji v konstantních situacích, v tříštivě rozdílných náladách, ve vzpomínkách. Dopřává jí stín, aby světlo neubralo výslednému dojmu na intenzitě, na výrazu, ani na hrubé zrnitosti.

Motivy uvnitř hradeb

Do svých zdí přivádí Petřík postavy, u kterých preferuje dojmovou stránku celku na úkor detailu a popisnosti. Hospodské výjevy, erotické výboje, tváře plné beznaděje, lhostejnosti, chtíče nebo prázdnoty. Pitoreskní šantán, postavený často do kontrastu půvabů krajiny dotváří genius loci města a patří do jeho hradeb, i kdybychom se tvářili, že tomu tak není. Křepčí a stéká k našim prahům a poskytuje pramálo šancí nenamočit se. Periferie, kde jen obtížně vyklíčí cit, natož soucit nebo láska, a přitom je v ní všechno bolavě skutečné.

Autor s osobitým rukopisem

Zdeněk Petřík nebyl z těch, kteří do tváří implantují fotografický, a tak většinou i prázdný, otisk krásy, ošklivosti nebo nezajímavosti. Ve svých surrealistických dílech, které se tu a tam otřou o dada styl, hledá podstatu podoby člověka v souvislostech, ve vztazích, vazbách k času, k místu a v historicky orientovaných bludištích, na jejichž pozadí se každá tvář jednou změní. K zachycení toho podstatného stačí barva, která buď volně stéká po povrchu nebo exploduje zhutněná na malé části plátna.

Úžasný umělec i člověk

Zdeněk Petřík byl skvělý člověk a vynikající umělec. Skromný, laskavý a provázený určitou plachostí. Myslím, že s ní byl ve vztahu ještě předSv tím, než se v životě vrhnul do vztahů milostných a mezilidských. Žil stejně jako většina umělců ve svém světě neustálých soubojů představ, myšlenek a vizí. Nikoho dovnitř vehementně nezval. Také ale nebyl z těch, kdo by odháněl hosta od domu. Přesto s lidmi nejraději komunikoval prostřednictvím svých obrazů a v tomhle způsobu komunikace byl přímočarý.

Své rozhovory prostřednictvím obrazů vedl Petřík velmi často formou zašifrovaného monologu, k němuž si klíč musí druhá strana najít sama. Zdeněk Petřík měl jistě ještě spoustu plánů a spoustu nevyslovených vzkazů. Lidé jako on to tak snadno nezabalí. Je proto velká škoda pro jeho i náš svět, že čas tenhle dialog přetrhl příliš brzy.