Jako náctileté ptáče jsem psala básně, posílala je do Mladého světa a nosila do redakce Revue Teplice. Ta sídlila v podchodu Krupské ulice v Teplicích, který tam už dnes nenajdete. Když člověk k redakci přicházel, slyšel z ulice stepování klávesnice psacích strojů. Na stolech se válely papíry, výstřižky, fotografie, časopisy a já ten předobraz tvůrčí bohémské atmosféry milovala. Přestože tohle bohémství přísně dozorovali pracovníci MNV. Odtud – potud, soudružko. Rozumíme si….
„Když děláš novinařinu, nemůžeš psát poezii. Uvnitř ti to brání jít jinudy.“ Věra Bartošková
Plašanka
V Revui tehdy pracovala i Věra Bartošková. Když jsem jí s ruměncem ve tváři cpala svá veskrze naivní dílka, byla ke mně laskavá a shovívavá. Přišla mi pokaždé neskutečně roztěkaná a pro sebe jsem si ji nazvala Plašanka (co chcete za úroveň od teenagerky?). O několik let později jsem pochopila, že „Plašanka“ je taková pořád. Že nejde o momentální stav unavené duše, nesoustředěnost vyvolanou euforickým stavem, ale někdo jí kdysi nejspíš nasadil do hlavy, že musí stíhat milión a jednu věc současně.
Před několika týdny, zhruba po čtvrt století, jsme na sebe s Věrkou narazily na Casanovských slavnostech v Duchcově. Nezměnila se. „Plašanka“ ani dnes nemá jasno o tom, kam dřív skočit, co dělat jako první a do čeho se pustit až pak. A přestože mi kývla na rozhovor a já se těšila na nějaké pikantnosti ze života téhle skvělé bytosti, zapomeňte. Kdybych jí totiž v průběhu povídání občas nehodila do řeči šutr, budeme se bavit jen a jen o práci. Vážně. Práce, práce, dlouho nic, ještě kousek práce a pak teprve Věra.
Na cestě mezi Prahou a Duchcovem
Věrko, ty pocházíš z Prahy, co tě přiválo do Duchcova?
Jezdila jsem na sever s mým otcem. On v Duchcově prožil mládí. Můj děda, Július Bartošek, založil duchcovské gymnázium a byl jeho prvním ředitelem. Mimochodem, letos je kulatý výročí založení školy, tak jsem zvědavá, jak to pojmou. Táta psal básně a vydal tady svoji první sbírku. Bydleli jsme ale v Praze.
Návraty do Duchcova, to byla nostalgie, nebo pracovní povinnosti?
Táta se do Duchcova vracel až ke konci svého života, protože v Praze začínal být zakázaný. Jeho verše, názory… Jednou to tady objasnil recitátor Mirek Kovářík, když měl v Duchcově vystoupení. Spisovatelé, kteří v té době nebyli v oblibě, byli vypuzováni z Prahy do okrajových, pohraničních regionů. Táta měl svůj sever. Zajížděl nejen do Duchcova, ale i na Mostecko a do dalších lokalit. A mě brával s sebou.
Osudový muž, Pavel Koukal
Jaký program mívaly vaše návštěvy severu?
Táta mě pokaždé odložil k Pavlovi Koukalovi. Oni se s tátou znali. Pavel byl jen o něco starší než já a za tátou občas zajížděl do Prahy, protože v té době už publikoval, tak spolu různě diskutovali. Táta se mnou v Praze naplánoval několikadenní cestu po Krušných horách a jeli jsme. Kromě toho tu měl táta spoustu známých, což obnášelo řadu setkání. Takže jsem občas byla u Pavla Koukala a táta si šel po svým.
Lesy umíraly vstoje
Jak na tebe v té době severní Čechy působily?
Mně se hodně dotkl problém Krušných hor. Když jsem vlastně poprvé viděla, jak tu umírají lesy. Studovala jsem tehdy na univerzitě a o tom, co se tu děje, se ještě mohlo mluvit. Když jsme s tátou přijeli poprvé, byl to pro mě šílený zážitek. Bylo hrozné vidět umírat stromy. Mně to v tu dobu připadalo stejné, jako kdyby umíralo nějaké zvíře. Jako bych se dívala na koně, který přede mnou pomalu umírá. Bylo to hrozné…
Dnes už je situace jiná a mladí lidé ti tohle možná ani nebudou věřit.
To je pravda. Stav krajiny se hodně zlepšil. Dnes to všechno vypadá jinak.
Když tě táta odkládal u Pavla Koukala, asi netušil, že se sblížíte. Kdy k tomu došlo?
No hned to nebylo. Až trochu později. Pavel k nám do Prahy vždycky přijel za tátou a já zrovna někam pospíchala. Na nějakou študáckou akci, za kamarádkami. Tak jsme si řekli jen ahoj, žádný hlubší vztah jsme ještě neměli. Byli jsme kamarádi. Později jsme ale spolu začali podnikat různé výlety. Pamatuju si, jak jsme šli například pochod Praha – Prčice. Docela štreka. Nakonec jsme se vzali a začali spolu žít.
Žili jsme v klášteře
V Duchcově?
Ne, nejdříve v Oseku. To bylo trochu dobrodružný, protože jsme bydleli v oseckém klášteře. Pavel už v té době dělal správce duchcovského zámku, Oseku, a nakonec i Jezeří. Byl regionálním historikem, ale hlavně to byl neskutečný patriot. Takže ty věci nebral jenom jako správcovství, ale rval se o památky, aby se s nimi něco dělo, aby se zachraňovaly. No a v rámci jeho správcovství jsme bydleli v klášteře.
V tu dobu už jsi pracovala v redakci?
Ano. Nejdřív v tehdejším Směru. Ale jen chvíli, protože už jsem byla těhotná. Pak se mi krátce po sobě narodily dvě děti. Po návratu z mateřské jsem šla do kulturáku a tehdy se uvolnilo místo v Teplické revui po Svátě Brožíkové. Tak jsem nastoupila tam a zůstala tady až do roku 1990.
Porevoluční události byly převratné
To byl rok po revoluci, kdy Teplická revue v Krupské skončila…
My jsme měli původně redakci v Kollárově ulici, potom jsme přesídlili blíž k radnici, do podchodu v Krupské. A hned po revoluci jsme založili Severočeskou revui, která ale vydržela jenom jeden rok. Ty porevoluční události tehdy byly neskutečně převratný. Podniky, které nás sponzorovaly, samy nevěděly, co se sebou. Bylo to pro většinu periodik dost svízelný období. Do toho jsem navíc onemocněla a musela na operaci. Nakonec jsem nastoupila do Severočeského deníku.
Společnost přátel města Duchcova
O tobě je známé, že se hodně angažuješ v ekologických iniciativách…
S Pavlem jsme založili Společnost přátel města Duchcova a podnikali řadu věcí. Například sympózium Vznášení nad krajinou, které mělo tradici skoro 25 let. Začali jsme se taky zajímat o záchranu zámku Jezeří. Souběžně s těmi aktivitami vzniklo nakladatelství Kapucín, kde jsme vydali řadu knih.
Když jsme u knih, jak vnímáš současný trend, kdy si může knihu vydat prakticky každý?
Je to úžasná svoboda, ale v základu to čistý není. Spisovatele tímhle způsobem neudělá kniha. O tom, jestli spisovatelem je, rozhodnou čtenáři. Ostatně, čisté to nebylo ani dřív. Kontakty dělaly kontakty. A museli jsme se v tom pohybovat jako ryby ve vodě, a to už jsme třeba my dva s Pavlem nezvládali. Nakladatelství, jako byl náš Kapucín, chce hodně času. Jenomže my měli spoustu dalších aktivit. Běželo pořád ještě sympózium Vznášení nad krajinou, taky jsme se oba věnovali naplno novinařině. Nakonec jsme činnost Kapucínu ukončili.
První kniha byl takový samizdat
Kromě jiných aktivit jsi také básnířka. Kdy jsi vydala svoji první knížku?
No tak to je docela zajímavé, protože moje první knížka se týkala zámku Jezeří. My jsme ještě před rokem 1989 založili Společnost za záchranu Jezeří. Napsala jsem na to téma několik básní do šuplíku. A přišly Vánoce. Pavel mi věnoval moji první knížku, kterou vydal. Pidisbírečku Jezeří. Takže se z toho stal takový samizdat a měla jsem kolem toho relativně velký průšvihy. Já to dávala jenom známým, přátelům. Jenomže pak se v redakci objevilo několik lidí, já je nebudu jmenovat, protože ještě žijí, no a ti sondovali, jak je možný, že jsem vydala sbírku o Jezeří. Říkala jsem jim, že jsem žádnou sbírku nevydala, že to byla vlastně jen taková péefka. Nakonec byl o ní takový zájem, že jsme vydali ještě malou reedici. Soukromě. Malíř Zdeněk Veselý tehdy k tomu udělal kresbičku.
Zámek Jezeří
Ty máš k Jezeří hodně silný vztah.
No to mám. Víš, Pavel byl hodně zaměřený na památky. Ale já vnitřně upřednostňuju krajinu. A v případě Jezeří mě děsně štvalo, že oni to tam naprosto bezohledně chtějí všechno zničit. Mě to tam úplně uchvátilo, ta úžasná krajina, která se drží v těsném sousedství velkorypadel. Štve mě ta lidská rozpínavost. Spolu s Pavlem jsme taky později vydali knihu Boj o Jezeří.
Jak tam situace vypadá dnes?
Doly ještě neřekly poslední slovo. Ty pořád chtějí, aby Jezeří zmizelo. V naší společnosti Na záchranu Jezeří s námi byl i Honza Marek, významný geolog. Jezeří zasvětil velkou část svého života. A bylo to pro něho hodně náročný, protože pracoval v dolech a šel vlastně proti nim. Zjistil, že Jezeří stojí na ostrohu a pokud by do toho hrábli, nebo by chtěli zbořit zámek, tak se utrhne obrovský kus toho svahu a všechno kolem zavalí. Na dolech pořád tvrdili, že se nic neděje. Honza chtěl, aby to posoudili nezávislí odborníci. Ti přijeli a udělali pokus. Postavili přesný model zámku a animací navodili situaci narušení svahu. A do rána se to celé zřítilo. Takže uznali, že má Honza pravdu.
A Jan Marek se v té věci dál angažuje?
Pořád. Doly to nevzdávají a chtějí Jezeří zničit. Jenomže, Honza měl období plné stresu, nervů, když se s nimi dohadoval a skončilo to tak, že dostal zákopovou nemoc. Vím, že se jednu dobu léčil. Už je snad v pořádku. Ale jednoduché to pro něho nebylo.
Boj o Jezeří
Dostala se vaše společnost někdy do přímého střetu s doly?
Tenkrát nás bylo asi pět. Kromě mě a Pavla ještě Standa Flesar, Jiří Pakosta a Honza Marek, dnes už nevím přesně. Vyrazili jsme na generální ředitelství severočeských dolů. Tam nás přijal generální ředitel a Stanislav Štýs, který byl tehdy jeho pravou rukou. A právě Štýs potom dokazoval, a dokonce na to téma vydal i několik knih, že v případě Jezeří, když se zboří, vlastně o nic nejde.
Na Jezeří je například stále ještě torzo arboreta, které bylo věhlasné v celé Evropě. A Štýs uváděl, že není problém arboretum přestěhovat a vytvořit nové. Což je nesmysl. Po revoluci se pak s kulatým razítkem osamostatnil a začal brázdit Evropu jako největší ekolog s velevýstavami. Fotil krajinu při důlní činnosti a pak rekultivaci krajiny. Byla jsem na jedné výstavě na Pražském Hradě, kde mu to Zeman zahajoval, no příšerný.
Některé sbírky vyšly v Kapucínu
Vraťme se ke tvým knihám. Vydala jsi několik básnických sbírek…
Začala jsem se hodně věnovat poezii. Sbírky jsem vydávala v Kapucínu a přes Ústeckou knihovnu. Nechtěla jsem psát poezii jen tak okrajově, ale naplno. Jenomže když děláš novinařinu, to nejde. Uvnitř ti to brání jít jinudy. Ale to ty znáš. Přihlásila jsem se do Severočeského klubu spisovatelů, chodím do Šlauchu, zúčastňuji se veřejného čtení, publikuji…
Měla jsi někdy chuť napsat třeba beletrii? Román nebo prózu?
Ne, to já neumím. Jednou jsem známému vykládala, jak jsem ještě před vysokou školou dělala na psychiatrii a co všechno se tam dělo a on mi řekl, tak to napiš. Jenomže já to umím vyprávět, ale neumím to hodit na papír.
Ale věnovala ses literatuře faktu.
To ano. Vydala jsem například zmíněnou knihu Boj o Jezeří nebo Duchcovský poklad v Lahošti. Ten poklad je v knize zdokumentovaný, je to celé postavené na historii Keltů. My jsme vlastně Kelti, pohané. Je zajímavé, že pro Kelty byla jednou z nejposvátnějších věcí voda a všechno, co s ní souvisí. V současné době bych řekla, jde to jejich pojetí hodnot je hodně aktuální.
Poezie haiku
Letos si vydala sbírku poezie ve stylu haiku. Jak ses k němu dostala?
To je všechno o náhodách. Někde v novinách jsem odchytla recenzi na haiku, což je nejznámější forma japonské poezie, svázaná úzce s přírodou. Začala jsem si kupovat různé knihy a více se o to zajímat. Hodně mě to chytlo a zkusila jsem ve stylu haiku sama tvořit.
Haiku má ale mezi básníky i odpůrce. Řada z nich tvrdí, že dodržování předepsaného vzorce počtu slabik omezuje. Co tě na něm uchvátilo?
To propojení s přírodou. Já už léta chodím na dlouhé procházky se psem. Do míst, kde nikde nikdo, jen já, občas srnky. Já volná, pes taky volný, a to už je poezie sama o sobě. A v tom lese mě to z ničeho nic začalo napadat. Mě v tom haiku fascinují tři základní momenty. Jsou to tři verše. Sice je daný přesný systém a počet slabik, jak říkáš, ale za sebe tvrdím, že to nesvazuje. Přednost má příroda, podchycení momentu. Je v tom i náboženství, budhismus. V haiku například nemůžeš upozorňovat na sebe. Příroda má přednost. A v každé maličkosti, jako je třeba čajový lístek, vidí haiku celý svět. V kapce rosy, v každým záchvěvu větru. V haiku jsem dokonce dostala už i pseudonym – Bílá sasanka.
Poznámka:
Klasickou otázku, na čem Věrka Bartošková v současné době pracuje, jsem nepoložila. Domnívám se, že na její odpověď by nestačila celá strana. Můžu vám ale prozradit, že právě dnes, kdy rozhovor vychází, tedy 3. září, míří „Plašanka“ se svými přáteli do Jiřetína, na zámek Jezeří. Tak držme všem a především Jezeří palce!
Věra Bartošková se narodila 27. září 1946 v Praze. Vystudovala Filosofickou fakultu University Karlovy a od roku 1974 žije v Duchcově. Je členkou Syndikátu novinářů, Obce spisovatelů a Severočeského klubu spisovatelů. Vydala řadu básnických sbírek a několik odborných publikací. Angažuje se v různých ekologických iniciativách a některé i spoluzakládala. Za celoživotní přínos pro ochranu přírody a krajiny na severu Čech obdržela letos ve Valdštejnském paláci v Praze Cenu Josefa Vavrouška, kterou uděluje Nadace Partnerství.
