Vydržet deset let v byznysu, ze kterého neteče benzín, ani se nedá podojit, nebo hodit na talíř, to chce poklonu. TANEČNÍ VITKOVI jsou ale lidi, co na poklony nečekají. Výuku standardních a latinsko-amerických tanců pro dospělé jako byznys neberou. Oni tancem žijí. S tancem se probouzejí, nechávají si o něm zdát a přes den si v hlavě promítají jednotlivé pasáže pasa doble. Ostatně, o jejich životě v tanci a tanci v životě by asi řekly své stovky účastníků, které jim za těch deset let prošly rukama. Komu? No vždyť to tu celou dobu říkám. Tanečnímu mistru Jiřímu Vitkovi a jeho dceři Martině Portové.
Spojila nás ulice a koláče s meltou
Pro tenhle rozhovor jsme se s Jirkou dlouho naháněli, protože jsme oba šílenci, kteří věčně nemají čas. Nakonec se nám podařilo sejít se večer u kávy, což se dá považovat za zázrak. A bylo to prima, stejný, jako bych se po létech sešla s bráchou. On jím vlastně Jirka do jisté míry je. Bydleli jsme jako děti kousek od sebe. Já s vlastním bráchou, viděla na terasu kluků Vitkovic a oni zase na náš balkón. Mohli jsme se tak tenkrát i bez mobilních telefonů domlouvat, kdy a kde dáme fotbal.
Občas taky Vítkovi kluci zazvonili, že jdou k nám na oběd, protože mamka ještě není doma. A basta. Tak jsme se společně naobědvali a za necelých deset minut už zvonila Jiříkova maminka a volala nahoru do okna: „Že ti moji kluci jsou zase u vás…“
Později to už mamky neřešily. Dokonce, když ta naše viděla, že kluci Vitkovi čekají, až se rodiče vrátí z práce, zavolala je nahoru třeba na švestkový koláč. Lidi byli tehdy bez internetu a mobilů jiní. Místo aby psali na Facebooku dlouhosáhlé posty o tom, jak bychom k sobě měli mít blíž, raději otevřeli okno a zavolali děti na koláč s meltou.
Tancovat byl jirkův sen
Vzpomínám si na setkání s Jirkou zhruba před šestnácti lety. Oba jsme v té době pracovali pro jednu finanční firmu a úplně náhodou se sešli na školení někde u Chomutova. Tehdy mi řekl: „Víš, tahle práce není moje kafe. Mám sen, že si jednou otevřu svůj taneční kurz.“ Pak jsme se řadu let neviděli a já se vlastně až na internetu mnohem později dozvěděla, že se mu ten sen daří plnit.
Jiříku, vyučuješ tanec, což sis vždycky přál. Jaká byla cesta k realizaci snu?
V podstatě odstartovala pragmaticky. Oslovila mě pracovnice domu kultury, že by to chtělo v tanečních trochu změnu. Tak jsem zašel za ředitelem domu kultury. Dohodli jsme se na nějakých podmínkách a rozjel jsem taneční kurzy pro dospělé. Chtěli jsme to tady oživit. V té době jsem přestal soutěžně tančit, tak jsem chtěl předat dál to, co jsem se naučil. No a teď už desátou sezónu učíme v divadelní kavárně lidi tančit. Akorát jednou, když se kavárna předělávala, tak jsme byli v Zahradním domě a pak jsme se zase vrátili do divadla.
Jak vám to s dcerou v hodinách klape?
Je to pro účastníky kurzu zajímavější. Já jsem takový ten serióznější, zodpovědnější a dcera zastupuje naopak živelnější faktor. Je to generační kontrast, který zpestřuje naše hodiny a lidi to berou.
Někdy to dcera vezme za mě
Dochází mezi vámi k třecím momentům, k ponorkové nemoci?
Samozřejmě, ježišmarjá, aby ne. Asi tak. Já mladý poslouchám, poslouchám jejich názory. Když vidím, že je možnost to dělat jinak, tak proč to nevyzkoušet. Vůbec se tomu nebráním. Ale jsou věci zásadní, u kterých jsem stoprocentně přesvědčený, že je nejde měnit. A přes to vlak nejede. Ale abys měla představu, tak je to třeba čtyřicet dceřiných nápadů, ze kterých nejsem ochotný realizovat takové tři.
Za velkou výhodu považuji to, že Martina od malička závodně tančila a jako malá byla u mé výuky. To znamená, že je dnes schopná to za mě vzít, když jsem zdravotně indisponovaný. Dokáže už vést kurz sama. Zná i pánské kroky, takže v tomhle nemá problém. Prostě jsem rád, že si někdy odpočinu. Všichni chodíme do práce, týden je někdy hektický a v neděli už je to znát.
Tanec je pro všechny
Jsi taneční mistr, profesionál. Co tahle profese všechno obnáší?
Abych mohl taneční kurzy dělat, tak mám samozřejmě za sebou nějaké studium. Kromě mnohaleté praxe jsem vystudoval Severočeskou konzervatoř a od Českého svazu tanečního sportu mám dokončené studium trenéra a porotce třetí třídy. Mohu tak porotovat soutěže a jsem akreditovaný trenér. Od letošního roku jsem také ve Svazu učitelů tance ČR.
Je o vaše kurzy zájem?
Je a poměrně velký. Hlavně od doby, kdy začala televizní soutěž Stardance. Lidi zjistili, že mohou tančit i na první pohled netaneční typy. Jako je třeba Pavlásek, nebo Schmitzer. Prostě lidi, do kterých bys to neřekla a docela se tím úspěšně prokousávali. Dali tak impuls všem, kteří se do té doby tančit báli.
Hudbu musíš cítit uvnitř
Poznáš talent, když vidíš někoho poprvé?
Okamžitě. Bezpečně. Samozřejmě v začátcích jsem se občas mýlil, ale teď už se nespletu. Například u dětí, tam to poznám hned. (Jirka vede i dětský taneční oddíl standardních a latinsko-amerických tanců.) Pustím hudbu a vidím…
Jde talent poznat už v běžném pohybu, nebo teprve v tom jak dotyční přistupují k hudbě?
Obojí. Jak se pohybují, jak k tomu přistupují a hlavně, jak tu hudbu slyší. To je základ. Slyšet rytmus. To znáš, vždyť si to taky dělala. (Scénický tanec – pozn. red.) Jakmile to člověk neslyší, je to jenom vydřený, naučený, ale není to o ničem. Musíš to cítit uvnitř.
Tanec nezná věkovou hranici
Máte kurzy pro dospělé. Nakolik rozhoduje věk účastníků?
Není rozhodující. Do našich tanečních chodí sedmnáctiletí, ale nejstarší z účastníků už se blíží k důchodovému věku. Dokonce jsme jednou dělali taneční pro seniory, pro lidi z pečovatelského domu. Byl to samozřejmě z naší strany trochu jiný přístup, ale všichni se skvěle bavili, a dokonce jsme s nimi nacvičili i slavnostní polonézu.
Je to o tom, aby se sami chtěli bavit. To platí v případě tanečních. U soutěžního tance je to zase úplně jiná záležitost. Hodně se například začíná popularizovat seniorská třída, která je od 35 let. Což může působit trochu tristně, protože 35 let není relativně žádný věk. Vezmi si ale, že například v cyklistice jsi ve 35 letech už veterán.
Paso doble učíme jediní v Teplicích
Vyučujete standard i latinu?
Ano, děláme obojí, plus doplňkové tance. Jako je například lambada, twist, salsa, letkis. Také zapomenuté tance jako byl třeba bump. Tance, které kdysi byly moderní a dnes už se netančí. Snažíme se je oživit a naše taneční jimi zpestřit. Aby hodiny nebyly fádní. Paso doble například učíme jediní v Teplicích.
Jaká je časová náročnost kurzu?
Je to dvanáct lekcí po dvou hodinách. Do toho je zařazená jedna prodloužená a závěrečný věneček. V měsíci to vychází jednou týdně, každou neděli na dvě hodiny. Většině lidí ta neděle vyhovuje.
Nacvičili jsme i Labutí jezero
Dal se někdo z účastníků vašich kurzů třeba na profesionální dráhu?
Na profesionální dráhu, to nevím. Máme tam ale lidi, kteří k nám chodí už sedmý rok. Vytvořili jsme klub, který dnes čítá 24 lidí. Máme s nimi nacvičené předtančení. Vystupujeme na plesech a různých společenských akcích.
Nabízíme standardní formaci, což je předtančení složené z mixu standardních tanců a nově jsme nacvičili mix latinskoamerických tanců. Původně to byl spíš takový plezír. S lidmi, kteří si ze sebe tu legraci dokázali udělat, jsme nacvičili parodii na Labutí jezero. Bylo úžasný vidět tančit chlapy jako labuťáky.
Netrváme na společenském oděvu
Na předtančení potřebujete kostýmy, kde je sháníte?
Buď si je necháme ušít, nebo si koupíme hotové a pak se mírně upraví. A všechno to platíme ze svého.
Vzpomínám, jak mi mamka sháněla šaty do tanečních, což pro mě bylo jako za trest. Je nutné mít do kurzu společenské oblečení?
Ne, my netrváme na tom, aby do tanečních chodili ve společenském oděvu. Jenom nechceme, aby chodili v džínách a v teniskách. Až na ten závěrečný věneček, tam společenský oděv vyžadujeme. Ale při výuce se lidé zpotí a pro ty pány v oblecích by to bylo nepříjemné. My nejsme vyloženě taneční pro mládež, kde společenský oděv má i ten význam, aby si teenageři uvědomili nutnost společenského chování jako celku.
Můj vzor byl můj trenér
Jaká je v téhle branži konkurence?
Je tady poměrně velká. A bohužel i díky tomu, že je nedostatečná legislativa. Jde o volnou živnost, takže to může učit kdokoliv. Prakticky každý, kdo někdy zakopnul o tancování. Konkurence je zdravá, to neberu, ale kdo na to nemá nějakou kvalifikaci, kterou uznává třeba Svaz učitelů tance, tak si myslím, že to je na výuce znát. Jde zkrátka o amatérský přístup.
Máš nějakého tanečního mistra jako svůj vzor?
Určitě. Je to můj bývalý trenér, Pavel Dvořák, který mě učil přístupu k tanci. Nejenom, že mě perfektně trénoval, ale on byl perfektní i jako člověk. Líbilo se mi, jak uměl jednat s lidmi. Byl z Prahy a spolupracoval s námi asi 13 let. Naučil mě hodně a já jsem to pak využil při vlastním trenérském a porotcovském studiu, kdy jsem snadno navázal na všechno, co mě naučil.
Lidi se dvě hodiny věnují zábavě bez telefonu
Co kurz lidem dává? Kromě toho, že se naučí tančit.
To, že se naučí tančit základní standardní tance, je pro nás zásadní. Na tom stavíme. Máme daný základní repertoár. Když vidíme, že lidi nestíhají, tak ho nemusíme dodržet za každou cenu. Co zvládnou, zvládnou. A když zvládnou víc, měli jsme i kurzy, kde lidé byli velmi šikovní, tak jsme jim zase víc naložili.
A co jim to dá? V první řadě to, že jsou spolu ty dvě hodiny. Že mají vypnutý telefon, nikdo je neotravuje a mohou se věnovat sami sobě. Užijí si ty dvě hodiny, zasmějí se spolu s ostatními, protože když jim něco nejde, tak si z toho dokáží udělat legraci.
Vytvoří se skvělá parta lidí, kde to málokdo bere smrtelně vážně, aby propadal nějaké panice. Podporují se, užijí si společně dvě hodiny v bezvadné atmosféře, příjemně se tancem uvolní. Nikdy jsme se nesetkali s tím, že by nám někdo přišel říct, že mu to nic nedalo, nebo, že jsme ho nic nenaučili.
Díky za tvůj čas a ať ti to stále tančí.
