V teplickém regionálním muzeu vystavují otec a dcera Mizerovi. Konkrétně sochař Pavel Mizera a Kamila Housová Mizerová. V čase horkého léta přišli se svěží dávkou svérázného kumštu. Po všech těch pomněnkách a křiklavě barevném znásilňování pláten najednou echt pohlazení duše a poškrábání uměním náročného ega pod levou lopatkou. Chladné, jako ocel, drsné jako neohoblované dřevo.
Monotisky
Monotisk na plátně od Kamily Housové. Řeknete si: Jak je možný, že mě něco takového míjelo. Pocit vydolovaný z hloubky, svázaný do jediné kompozice, která se tváří, že je v podstatě elementární konstelací a ty máš jen velký oči. Nejspíš z vedra. Tempo, cíl, někam jít, nebo doplavat, vem to čert. Podstatou je dynamika jako druh komunikace.
Dřevěné objekty
Dřevěné objekty Pavla Mizery. Krok sun krok, provokace a výzva a zase provokace. V hlavě ti myšlenky zakopávají jedna o druhou. Ty, co upjatě tvrdí, že identifikaci by sis měl raději odpustit a potom ty, které tě nutí k vnímání tvaru, barvy a struktury materiálu každým pórem těla.
Smalt na plechu
Technický smalt na železném plechu. Úžasná záležitost. Kamila Housová do kompozice vkládá vykrystalizovanou energii. Chladnou, jako barvy a materiál, který používá. Vzkaz, o který se poškrábete, když se ho nenaučíte správně číst. (Zamilovala jsem se do smaltových obrazů.)
Dopřejte si čas
Dřevěné objekty Pavla Mizery ctí svůj prapůvod. Barva, kterou autor tu a tam naruší jednolitost dřeva, zjemňuje jejich hrubost a zároveň je rozsvěcí. Evokuje představu dutiny, rány, praskliny, zlomu, ze kterých prýští žlutá, zelenkavá, rudá…
Tohle nejde strávit za hodinu u litříku vína. Tohle si musíte odžít. Poctivě, na dřeň. Zážitek, který stojí za to, abyste si dali repete. I přes nebezpečí, že v tom uvíznete až po srdeční komoru. A potom budete jak slídící psi celé hodiny hledat, co dalšího ještě ti dva vytvořili, co ještě….
