Naši nikdy neměli auto. Dvě partaje pod námi ano. Starý pan profesor, který obýval komůrku u půdy, s balkónem přes celou její šířku, zato neměl ani řidičák. Stejně jako Hájkovi z přízemí. Ostatně v ulici mého dětství byste moc aut nenapočítali. Tehdy lidi byli víc v pohybu a klíďo píďo si došli třeba na nádraží.
Maminka milovala vlaky
Naše maminka autům moc neholdovala. Milovala cestování vlakem. V neděli ráno obula turistické boty, sportovní triko, do tašky nastrkala řízky s chleby, velkou konev čaje a nějakou tatranku, kdybychom měli na něco chuť. Zkontrolovala obuv a oblečení dalších členů výpravy, (mě a bráchy) a mohlo se jet.
Když bylo před výplatou, namazala maminka kopec plátků veky máslem, slepila je po dvojicích, hodila do tašky, přidala velkou konev čaje a pár slepených plátků veky vylepšila domácí marmeládou, kdybychom měli na něco chuť.
Nejčastěji do Mikulova
Vyráželi jsme vláčkem do Mikulova, na Moldavu nebo do Nového Města. Táta s námi nejezdil. Užíval si klid. Luštil křížovky, čistil andulky nebo se věnoval rybičkám. Prohlašoval, že nebude lítat po horách jako kašpar, když se nalítá za celý týden v práci. Nezapomněl při pohledu na svoji ženu poznamenat něco o vrtuli v zadku, zapálil si a čekal, až vypadneme.
Na nádraží v horách mamka vytáhla mapu, nasadila brýle a vydali jsme se za značkou, kterou do mapy zakreslila. Jednou směrem k vyhlídce, jindy k louce nad údolím, do lesa k potoku, zkrátka k místům, která byla vzdálená tak akorát, aby prověřila naši fyzičku a taková, která jsme neznali. V cíli rozprostřela deku, vyndala okurky a rajčata od tety Trúdy, řízky, nebo veky.
Prostor pro dobrodružství
Pak vzala knížku, časopis případně pletení, nezapomněla nás upozornit, abychom si nehráli moc daleko a už vůbec ne s hady, nebo s neznámými pocestnými a my s bráchou se vrhli vstříc dobrodružství.
Vlakem jsme jezdívali i na dovolené. Víkendových cest do Krušných hor, na Moldavu nebo Mikulov postupně ubývalo. S bráchou jsme dorůstali do telecích let, pořídili si špinavý, otřepaný žracáky, bágly, čutory, křusky a každý začal vyrážet se svoji bandou na čundry. Vlakem, jak jinak.
Vlakem i do ciziny
Svéhlavá maminka pak nutila otce, který o horách nechtěl ani slyšet, trávit neděle na hradech, zámcích, u příbuzných v Děčíně, v Hodoníně, Kadani nebo ve Žlebu. Dopravovali se tam, jak jinak, vlakem. Otec se pokaždé vracel velmi nervózní a prohlašoval, že má zadek jako prejt a už ho do vlaku naše matka nikdy nedostane.
Dostala. Později, když jsme s bratrem vylétli z hnízda, vyráželi naši vlakem dokonce i do ciziny. Maminka byla akční žena. Železnici milovala. Byla to láska, kterou její dobrodružné srdce nikdy nepustilo k vodě. Vášeň, kterou neschováte. Stačilo, aby se někde z hor ozvalo zahoukání vlaku, začala být celá nesvá a krásně se jí rozzářily oči…
České dráhy už na Moldavu nevyjedou
Taková vzpomínková feérie na dětství, které bylo s vlaky úzce propojené. Myšlenky, které mě napadly po včerejším loučení v Dubí. S vlaky, které jezdily na trace Most – Moldava s logem ČD na boku. Nahradí je jiný dopravce. Na Moldavu se bude po železnici jezdit dál. Ale s logem ČD jako kdyby někdo okrouhl část těch vzpomínek. A jsem přesvědčená, že kdyby ještě žila maminka, dala by ruce v bok a nesmlouvavě by směrem k horám pronesla: „To jsem zvědavá, jestli budu i s tímhle dopravcem spokojená.“
