Mluv, jak ti zobák narost. Znáte? No, aby ne. Spojení, které používáme a slýcháme v případě mluveného projevu, na kilometry vzdáleného naturelu řečníka. Když kámoška místo obvyklého: „Ty kráso, to je vohoz!“, pronese „Tohle je bezchybný outfit“, napadne vás, jestli neprodělala šok, nebo ji někdo nevyměnil. Pokud manžel místo klasického: „Hoď už něco na stůl, chcípám hlady!“, pronese: „Miláčku, mohu poprosit o něco k jídlu?“, víte, že je to v prdeli, protože stopro má nějaký průšvih.
Poslední dobou
…jsem si všimla, (a teď to nebude o ztrátě vlastního ksichtu, ale o úctě k rodnému jazyku), kolik mladých Čechů postuje příspěvky na sociální sítě v angličtině. Především umělci, Češi jako poleno. Někteří hudebníci, výtvarníci, divadelníci, zpěváci a další ukotvenci hlavou v mléčný dráze. Kdyby šlo o posty do anglicky konverzujících skupin, je to v cajku. Když jde o běžně používané anglické fráze, které zná i malé dítě, proč ne. Někteří ale jinak, než anglicky nekomunikují.
O tom, že složili novou skladbu, že vyhráli nějakou cenu, že mají nový projekt, že se chystají udělat výstavu, že jedou filmovat kopečky v Krušných horách. Všechno v angličtině. Jasně, můžete si to přeložit. O tom to ale není.
Připadá mi, že řada z budoucích, světově proslulých malířů, hudebníků, režisérů a herců má zkrátka české fanoušky na háku. Upoceně naznačují, že se jejich sláva brzy dotkne pruhů a hvězd. Že angličtinu používají, protože už jsou jednou nohou někde v Americe, v Hollywoodu, v nahrávacím londýnském studiu…
Ani náznak úcty k zemi, kde se vylíhli. A tak, i když se mi projekt dotyčného třeba líbí, přes tuhle komunikativní nadutost výhradně v angličtině ho nedávám. A bývá mi z toho neveselo.
