Moje jméno je Ilona Kaulfuss. Pseudonym Kudrhaltka vznikl úpravou rodného příjmení Kudrhaltová. Pro spolužáky na základce a později i na gymplu jsem byla Ina, Ilona nebo Kudrhaltka. Z úcty k době toho bouřlivého zrání i k tomu, jaká Kudrhaltka byla, se tímhle způsobem alespoň symbolicky vracím zpátky. A cítím se v té roli moc fajn.
Psala jsem od chvíle, kdy mě naučili písmenka. V první třídě mě máma přihlásila do knihovny, abych si nepůjčovala její (dospělé) knihy. Při četbě pod peřinou jsem objevovala svět, do kterého jsem zdrhala z reálu. (Nikdy jsem normálnímu světu nepřišla moc na chuť.) Postupně jsem osedlala vlastní psaní a v dospělosti k němu přidala novinařinu. Dva nenažraný koně, co spásli většinu mého času.
Novinařinou jsem se ještě jako Svobodová usmolila poprvé v roce 1990 v teplickém Týdeníku Směr. V té době sídlil v Krupské ulici. Statečně jsme tu zobali do kláves psacích strojů a na střídačku vyjížděli v pět ráno do ústecké tiskárny na poslední úpravy se sazečem, aby noviny mohly na válce. S netušenými možnostmi počítače jsme se seznámili až v době, kdy se nás k ujalo německé nakladatelství Vltava Labe Press.
Za týdeník a později Teplický deník jsem kopala šestnáct let. Osud mi dopřál trávit čas ve společnosti lidí jako byla Milada Berková, Laďka Richterová, Pavel Biedermann, Zdeněk Traxler, Olina Tušicová a Luisa Rohanová. Korektorka Luisa byla nevšední člověk. Občas jsme na sebe vrčely, ale radosti i smutky jsme nabíraly u stejného dna. Luisa mě učila, že chyby jsou člověčí přirozeností a že musím brát ohledy na lidi, „co jsou taky jenom lidi“.
Redakce se později přestěhovala do Kapelní vedle zdrávky. Bylo tam víc místa, víc klidu, víc mladých holek pro potěchu očí pánů redaktorů a pár kroků do Konibaru, zdroje mimořádné dršťkové polévky. Redakci vládla Luisa, která nás s nepředstíranou láskou nazývala redakčním ksindlem. Když podlehla nemoci, tým se rozklížil a práce ani mejdany bez ní už nikdy neměly tu šťávu, barvy ani vůni.
Pracovala jsem později v několika dalších redakcích. Do mého bouřlivého já se zadřely zejména Jihočeské týdeníky, konkrétně Milevské noviny, které jsem vedla. Majitelka titulu Libuše Kolářová byla nesmlouvavá profesionálka. Po redaktorech vyžadovala poctivou práci a já od ní dostala hustou školu novinařiny. A přestože to enfant terribla ve mně občas bolelo, zůstanu jí za ty lekce vděčná. Posledních šest let jsem psala pro E-Teplicko.
Být účou taky nebylo špatný…
Kdysi dávno jsem taky učila. Hned po škole jsem nastoupila jako učitelka v Dubí, v Zabrušanech a nádherný tři roky jsem odučila na Základní škole ve Šluknově. Po návratu do Teplic mě vcucla kultura, kde jsem makala jako metodik pro divadla, výtvarníky a literáty. Vyzkoušela jsem i další profese: realitního makléře, lektora, pokladní v rakouském Mekáči, ale pokaždé končila u novinařiny.
Řemeslo se bohužel postupem času v některých redakcích scvrklo na přepisování tiskových zpráv a na kamarádšofty s mocipány na radnicích. Zúžil se prostor pro konfrontaci, poctivou žurnalistiku a noviny nějak stále častěji cinkají víc penězi než objektivitou. Do téhle řeky jsem přestala mít chuť se vracet.
Koncem roku 2024 jsem proto od novinařiny odstřihla mozek, duši, cévy, zvyky, denní režim, vnímání a přístup k dění kolem sebe. Srdce tak docela ne. To ze dne na den nezbavíte bušení, když se někde něco mele. Jdu ale dál. Cítím se svobodněji, posuzuju a hodnotím volněji a stavím kousek po kousku zpátky vlastní svět. Zhluboka se nadechuju, obrušuju ostré hrany a vracím se. Sama k sobě a ke svému psaní.
