Dynamika utržená ze řetězu
Dynamika. To bylo první, co mě napadlo na výstavě obrazů Pavla Roučky. Jsem emotivní typ. Míru vnitřní dynamiky pokládám za jeden z určujících znaků kvality prožitku. Jakéhokoliv.
Energie ustájená v plátnech
Kdybych měla Roučkův proces tvorby k něčemu přirovnat, pak možná k vyprávění lidí, kteří rychleji myslí, než formulují věty. Jednotlivá slova, která z nich padají, sice obsahují vše, co chtěl řečník sdělit. Přesto se v podobných formách sdělení občas topíme. I když si později přiznáme, že jsme pochopili všechno, co mělo být řečeno. Možná kapitulujeme s vědomím, že dotyčný je trochu šílenec.
A který z umělců není
V případě Pavla Roučky vystupují v hlavních rolích barvy. A mají tak silný náboj, že pro konkrétní tvary, nebo dokonce detaily je nabídka vedlejších rolí už velmi skromná. Každé plátno je jako jedna velká vařící sopka před erupcí. Převalují se zde pocity, pruží snaha dostat z hlavy všechno, co v ní uvízlo, snaha opustit duši, vytřískat ze sebe napětí do posledního zbytku. A když se obrazům plně věnujeme, pocítíme energii, kterou sálají.
Budete rozumět všemu, jen ne realitě
Přes uspěchanost a výbušnost tvůrčího procesu je výsledná kompozice Roučkových obrazů celkem dobře čitelná. Poskytuje divákovi neomezený prostor, kde nevytyčuje svazující děj nebo motiv. Ponechává na každém, kam svede pocity, jak naloží s dojmy a kolik energie dokáže z pláten odčerpat ve prospěch vlastní fantazie. A právě ta svoboda a lehkost přenosu dělá díla Pavla Roučky tak démonicky přitažlivá a dokonalá.
P.S. Jestli občas držíte štětec v ruce a tuhle výstavu jste ještě neviděli, tak ten štětec zahoďte. Nebo se běžte rychle podívat. Výstavu v teplickém Zahradním domě můžete vidět už jen do neděle 23. června.
