Petr Fejfar: Pro ten pocit, že něco umím, to má smysl.
Znáte ta místa, kde samota s fantazií hraje karty? Kde vám nikdo nenalije, nikdo vám nerozsvítí, abyste viděli, jestli vynášíte červený eso nebo zelenou sedmu? Místa, kde potkáváte jen sami sebe. Prostor, kde prohráváte, sbíráte odvahu, ztrácíte ji, pak zase vyhráváte, abyste se docela nezbláznili. A pořád dokola. Neznáte? Pak buďte rádi.
Možná byste se divili, kolik lidí v sobě takové potemnělé krajiny nosí. Zejména umělci, malíři, sochaři, skladatelé, hudebníci. Většinou od okamžiku, když se jim tvorba vymkne z ruky a začne žít sama po svém. V momentě, kdy si přestanou pokládat otázku, ve kterém světě vlastně žijí. V tom skutečném, nebo v tom, který vytvořily jejich představy?
Petr Fejfar
Petr Fejfar je teplický výtvarník, kterého jsem objevila náhodou. Vystavoval v teplické knihovně v Lipové ulici. Mimořádně nadaný malíř, ale také mimořádně uzavřený chlápek. Jediným klíčem k tomu, aby se tenhle rozhovor celý uskutečnil, byla podobnost vnitřních světů. Míst, která v sobě oba neseme a kde se cítíme bezpečně.
Objevila jsem tvé obrazy v knihovně a hodně překvapily. Asi moc nevystavuješ. Znáš se s ostatními teplickými výtvarníky?
Ani ne.
Takže malíř, samotář?
No, dá se to tak říct. Spíš jsem ale vyrostl v branži, která nebyla takhle založená. A sklony k malování jsem v sobě začal objevovat později, než abych si stihl vybudovat nějaké zázemí. Myslím v umělecké branži, ale i sám v sobě. A taky nevyhledávám lidi podle zájmů. A ano, možná se o mně dá říct, že jsem samotář, introvert. Možná se to s postupem času dokonce prohlubuje. Mám už třeba problém si jít sednout do hospody.
Z jakého důvodu?
Je pro mě stále složitější s lidmi mluvit, shodnout se na něčem. Za komoušů to bylo jednodušší. To jsme všichni věděli, že jsou komunisti bestie a člověk nějak neřešil nějaký pohledy na věc, názory. Dneska je to občas síla. Přijdeš k úrazu třeba jenom proto, že máš na něco jiný názor. Lidi dokážou být zlí a je to čím dál víc vidět. A bohužel to inspiruje i moji tvorbu. Ona už z principu není optimisticky orientovaná. A ovlivňuje ji to negativní kolem. Někdy se musím dokonce nutit k tomu, abych vymyslel normální motiv a nemaloval jen hnusný věci. (Bože, jako kdybych slyšela sebe.)
Petr Fejfar: Někdy se musím nutit k tomu, abych vymyslel normální motiv a nemaloval jen hnusný věci.
Z touhy zviditelnit se, jsem brzy vystřízlivěl
Co tě motivovalo k tomu, stoupnout si ke stojanu a začít malovat?
Možná touha, kterou trpí většina lidí, zviditelnit se. Tím, že jsem se trochu chytl a myslím, že to není tak špatný, tak mě drží pocit, že přece jen něco umím. A pak to má pro mě smysl. Z nějakého velikášství už jsem ale vystřízlivěl.
Sebevědomí je ale pořád zdravější než sebedestrukce.
To je. Jenomže tvoření vnímám stále častěji jako něco, co je sice hezký, je dobrý se toho držet, ale není to nic, čím bych nějak změnil svět. Ani svět nebude zásadně ochuzenej, když už nic nevytvořím.
Identifikace pro dojmy
Ve svých dílech často používáš motivy architektury jako pozadí k postavám. To je inspirace z cest?
Ne, ne. To je fantazie. Snaha udělat kopii nějakého prostředí a dát tomu i surrealistické prvky, symboliku. Některé obrazy třeba ani žádný význam nemají a jde tam jen o estetický efekt. Poslední dobou mě ale baví dávat obsahu myšlenku čím dál víc. Nic extra hlubokýho. Myslím, že ty obrazy jsou většinou srozumitelný. Když ne na první pohled, dám tam název, který význam obrazu identifikuje.
Neměl by divák poselství najít sám?
To ano. Já to mám někdy i naopak. Nedám žádný název, protože mám dojem, že bych tu práci významově zúžil. Jak kdy, podle situace. Určitě se nesnažím za každou cenu respektovat pravidla, že se obraz musí nějak jmenovat. Ostatně, své práce ukládám do počítače pod čísly, a ne pod názvy.
Spoustu obrazů jsem zlikvidoval
Kde všude si vystavoval?
Zhruba před pěti lety v teplickém muzeu. Ale já nemaluju zase tak dlouho, nějakých deset let. Když jsem vystavoval v muzeu, tak jsem spoustu obrazů potom zlikvidoval, nebo přemaloval. Za těch několik let jsem se někam posunul. V pozorování, v technice. A když jsem se na to s odstupem času podíval, řekl jsem si, že pod tohle už bych se v životě nepodepsal. To, že si pár lidí nějaký obrazy ode mě kdysi koupilo, s tím už nic nenadělám. Nebudu jim teď lézt do kvartýrů a obrazy likvidovat.
Není to škoda? Připravuješ se o srovnání. Jako perfekcionista, který se neumí smířit s tím, že občas dělá chyby.
Já nevím, jestli je perfekcionista to správný slovo. Spíš mi jde o to, aby ten nápad nebyl úplně hloupý. A nechci mít v bytě obrazy, který se mi přestaly líbit. No, možná trochu perfekcionismu tam je. Nevím, aby to nevyznělo moc nafoukaně.
Petr Fejfar: Výtvarníků a žánrů je tak strašně moc, že je téměř nemožný namalovat nějaký obraz, o kterým můžu bezpečně prohlásit, že tam nenajdu prvky, které připomenou tvorbu někoho jiného.
Malovat jsem začal z nudy
On perfekcionista nemá být na co nafoukaný. Dotáhnout věci do konce je problém, pořád to není ono.
Pořád to není ono. Jak kdy a jak co. Nejsem perfekcionista na každý detail. Některý věci chci, aby vypadaly skvěle jako celek, ale některý detaily zase až tak neřeším.
Dřív jsem obraz namatlal za jednu noc. Dnes už to dělám víc do hloubky, pomalu. Déle se každému obrazu věnuju. Dokonce mě ani neznervózňuje, že jsem už třeba čtvrt roku nic nenamaloval, naopak. K čemu to je, napatlat sedmdesát obrazů za rok a pak je vyhodit?
Jsi samouk nebo jsi studoval nějakou uměleckou školu?
Ne, kdepak. Malovat jsem zkusil, když jsem marodil. Koupil jsem si barvy, protože jsem se doma nudil a začalo mě to bavit. Jinak pracuju jako zámečník. Já nějaký extra vzdělání nemám. Možná by bylo dobrý udělat si nějaký kurz. Někdy existují různý finty, jak to namalovat, jak nanášet. Já se k nim jako samouk dopracuju mnohem později, než kdybych se to naučil v nějakém kurzu.
Ale jak říkáš, možná by mě ten kurz ovlivnil víc, než bych chtěl. Třeba i na úkor vlastního rukopisu.
Určitému podobenství se člověk nevyhne
Talent ale máš.
No, jsem zaměřený tak, že mě baví třeba literatura. A naopak mě nebaví koukat na fotbal. Svým způsobem, by se dalo vyvozovat, že patřím mezi nějaké umělecké intelektuály. Ale tohle bych v životě o sobě neřekl. Je pravda, že mě umění chytlo. Už jako malého kluka, když jsem chodil do knihovny. Ale i v době, když jsem žil, ne zrovna spořádaným životem. Jako mánička, alkohol, drogy a takový ty věci. Bavila mě ale literatura a moc se mi tenkrát líbili francouzští impresionisti. Že bych ale měl nějaký výtvarný přehled, to říct nemůžu.
Inspiroval tě někdo?
Nevím. Já třeba nemám rád ani slovo umělec, protože mi to přijde nepřirozený. Angličani řeknou artist a je to přirozenější. Umělec je vlastně někdo, kdo něco dělá a prezentuje se tím. Není to žádný nadčlověk. Já se podobným slovům vyhýbám. Chci říct, že výtvarníků a žánrů, když to vezmeme od pradávna, je tak strašně moc. Je téměř nemožný namalovat nějaký obraz, o kterým můžu bezpečně prohlásit, že tam nenajdu prvky, které připomenou tvorbu někoho jiného. I když jsem od něho třeba neviděl jediný obraz.
Pro příklad. Měl jsem kdysi nápad, že udělám dívku na houpačce, jak se houpe a pod ní bude starej New York. Mám rád dvacátý, třicátý léta a dál v historii. Říkám, to je nápad! A pak jsem viděl spoustu fotek s podobným motivem. Je tedy možný, že v té škále mých nápadů mohou některé vyvolávat podezření, že jsem to někde zkopíroval.
Teď se nutím do klidu
Plánuješ další výstavy, třeba společné s ostatními výtvarníky?
Dělal jsem jednu společnou. V té mé, nechci říct kariéře, protože to zní hrozně nafoukaně a já se snažím být skromný. Možná proto, že jsem dřív býval hrozně nafoukaný. A jak člověk dozrává, tak mu dochází, jak je blbej a blbější. Asi tak, ta moje výtvarná etapa je zatím krátká a já nemám tolik času, jako někdo, kdo maluje na plný úvazek. To u mě nehrozí.
Měl jsem společnou výstavu v Úpořinách u Pondělíka se dvěma lidmi. Dokonce dvakrát. Jestli se naskytne možnost, tak tam bych vystavoval rád. Tam se mi moc líbilo. Prostředí, atmosféra.
Něco už mám v plánu, ale nebudu na to pospíchat. Nemusím mít výstavu už letos v létě, klidně až příští rok. Mám pár věcí v hlavě, o kterých si myslím, že by mohly být dobrý.
Kdy jsi namaloval poslední obraz?
Přiznám se, že teď jsem momentálně vyřízený. Nechci mluvit o politice, o válce na Ukrajině. Mě to ale deptá. Neumím si něco naplno užít, když vím, co se děje o pár kilometrů dál. Nutím se do klidu, říkám blbče, stejně s tím nic neuděláš. Ale tenhle poslední čtvrt roku byl pro mě hrozný. I problémy, které dopadají na naši společnost. Je tu spousta zlých a hloupých lidí a já byl vždycky sentimentální a přecitlivělý. Když mi někdo řekne, že jsem idiot, tak se s tím vypořádám dobře. Ale tyhle věci mi vadí. Takže nejsem moc v pohodě. Alespoň ne tak, abych teď maloval.
Petr Fejfar: Někomu, kdo neumí namalovat ani postavu, připadá, že namalovat krajinu je taková nižší liga. To je velký omyl.
Krajinářů už je moc
Dívala jsem se, že krajiny nejsou tvoje parketa.
Ne. Tím jsem ale kdysi začínal. Jenomže když vidím krajináře, opravdu dobrý krajináře, tak mě to přestává motivovat. Není to zkrátka moje figura. Necítil bych se v tom silnej. Ono se to nezdá. Někomu, kdo neumí namalovat ani postavu, připadá, že namalovat krajinu je taková nižší liga. To je velký omyl. Jsou lidi, kteří tu krajinu dělají velmi dobře, mají cit pro barvy, odstíny, které to potřebuje. Vědí, kde má být kolik světla, kde to má být temnější. Tohle obdivuju.
Na druhou stranu, krajinářů je strašně moc. Takže mi to připadá, že i kdyby se mi nějaká krajina povedla, je to, jako kdybych plivnul do moře. Neoslovilo mě to. U těch surrealisticky pojatých obrazů mám pocit, že se tam může víc uplatnit kreativita, nápad, myšlenka.
Takže svět snů a představ…
Takhle. Někdo lpí na tom, že pravý surrealismus je, když člověk úplně vypne mozek a nechá fungovat nějaký hluboký podvědomí a ani neví, co z něj nakonec vypadne. Takže to zase ne. Ten můj styl, nevím, jak bych ho měl nazvat… Vždycky se ty motivy týkají nějakých předmětů nebo postav, které se pohybují ve světě, který není možný přirozeně vidět.
Teď mě napadlo, co říkáš současnému trendu malování portrétů s pomocí projektoru na obkreslování, na kterém si spousta lidí staví slušný byznys?
To ani neznám. Ale jak to popisuješ, to je děsný. Co, děsný, je to smutný.
Úplně sám už nejsem nikdy
Mluvili jsme o tvé potřebě samoty. Je to podle tebe ideální prostor pro tvorbu?
Jo. Už od dětství, jsem měl potřebu být sám. Já jsem i samomluvář. Vždycky jsem utíkal do nějakého svého vlastního světa. Občas jsem měl ale momenty, kdy jsem lidi vyhledával a pak to rozjel. To jsem se otevřel a byl ze mě velkej bourák. A často se pak děly hrozný věci, i takový, na které člověk nerad vzpomíná. Samota mě tu a tam vyžene mezi lidi i dnes. Už to ale není ani z dálky tak divoký. Taky už mám manželku, dva syny, takže úplně sám nejsem nikdy.
Do čeho ještě investuješ svůj potenciál? Píšeš, hraješ na něco?
Ne, to už bych vážně neměl na nic čas. Když chodíš do práce a máš rodinu. Dřív jsem drnkal na kytaru. Dokonce jsem i skládal, to byly pokusy o protestsongy ještě za komoušů. Když jsem si to ale nahrál a pak pustil, zjistil jsem, že jsem úplně mimo rytmus. Zpívat, aby to nebylo úplně falešný, umím. I když bych byl možná po těch letech překvapený.
Kdyby byly prostředky, čas a prostor, pak by mě asi hodně bavila sochařina. Jenomže to je náročný, nejen finančně. Takže když jedeme k moři, občas tam něco uplácám z písku na pláži a lidi chodí a fotí si to. Možná bych byl dobrej. Nevím.
Žena mi fandí
A jinak?
Poslouchám hudbu. Nejvíc blues a úplně nejvíc akustický blues. Mám rád ale i elektrický blues nebo jazz. Taky starší rockovou hudbu, ne moc tvrdou, od šedesátých do první poloviny sedmdesátých let. Nejtvrdší Led Zeppelin a když je to nařezanější, tak už je to moc. Já jsem třeba metal nikdy nemusel. Na ten jsou mí synátoři.
Říkal jsi, že nemáš ateliér, maluješ doma. Všude obrazy, barvy, štětce, skvrny. Co na to tvoje žena?
Ona mi fandí. Ne, že by jí to bylo úplně recht, protože to samozřejmě zabírá prostor a občas nadělám nepořádek. Ale fandí tomu.
Tak to je dobře.
No, to je moc dobře!
