Mé milé souputnice. Máme za sebou nejhektičtější čtvrtletí roku. Období, které každou ženu poznamená na duchu, na těle i v tváři. (Mužských se dotkne jen okrajově.) Období, kdy už od září aktivujeme pud záchovy rodinných tradic a bezhlavě se vrháme do vánočních příprav. Čím víc se 24. prosinec blíží, tím víc z nás stoupá pára a zkřížit nám v tuhle dobu cestu může být o kejhák.
Steeplechase o titul Královny Vánoc
Štveme se za dárky, atakujeme obchody se slevami, křečkujeme potraviny a ukládáme je do zoufale nedostačujících lednic, mrazáků a špajzů. Leštíme, smýčíme, drhneme, umýváme, pečeme a pro sichr pečeme ještě několikrát. Některé se pustí i do malování bytu, či dokonce do jeho přestavby, aby iluze vánoční pohádky byla dokonalá.
Cáká z nás pot a nadávky. Všechno nám leze na nervy a nejvíc to stvoření s novinami na gauči, které musíme během těch hektických dnů ještě krmit. A nedej bože, aby se začalo motat kolem a ptát se, jestli nechceme pomoct. Při představě, jak většinou posere, na co sáhne, se o nás pokouší Hannibalův syndrom. A ano, přiznejme si to, mnohé máme v takových chvílích jen krůček k tomu, to stvoření zabít.
Na laskavost není čas
Měsíce přeletí jako tryskáč nad městem. Když už je ke Štědrému dni nakročeno, zjistíme mimoděk, že nám cuká levé víčko, na bradě ze stresu vyskákaly nepřehlédnutelné beďary a pravá ruka odmítá udržet cokoli déle jak dvacet vteřin. V duchu počítáme, co všechno chybí a na poslední chvíli se ještě několikrát vrháme s pěnou u huby do nákupního blázince. Přičemž statečně přehlížíme zdvižené obočí toho, co ho máme v péči.
Když si konečně řekneme, že už by to mohlo stačit a podesáté projdeme bytem, abychom „naposledy“ zkontrolovaly, jestli se někde nepovaluje mrtvola nebo smítko prachu, ozve se v palicích neodbytný dotaz, jestli jsme na něco nezapomněly. S ním pak denně uléháme i vstáváme. A jakkoli jsme z gruntu ateistky, začneme se upínat k něčemu na špinavém inverzním nebi a škemrat, ať už je doprdele tomu šílenství konec.
Očekávání, která dopadnou jinak
Na Štědrý večer máme tik v obou víčkách a jsme rády, že se udržíme na nohou. Natož, abychom cokoli zvedaly, táhly nebo podpíraly. Přesto se ještě z posledních sil hodíme do gala a nasadíme úsměv. Byt provoníme dobrotami, protože víme, že tyhle svátky jsou o spokojených pupcích. Ať si filozofové, rodinní terapeuti a básníci melou nesmysly o vznešenějších hodnotách. My za ta léta krmení dravé zvěře víme o poezii Vánoc své.
Den D
Když nastane den D a náš byt je napěchován návštěvami, přichází prozření. S bolestí na hrudi (stejně jako každý rok) zjistíme, že si nikdo z hostů nevšiml té úžasné vánoční výzdoby. Že nikoho neupoutal vyleštěný nábytek, nově vymalované zdi, ani realizované přestavby. Pozorujeme, jak je všem totálně u zadku, že máme za pračkou vypucovaný spáry mezi dlaždičkami jako ještě nikdy, že jsme si u toho polámaly nehty a že jsme i přes těžkou arachnofobii zvítězily nad pavouky za skříněmi.
Všude po bytě se povalují svršky příchozích, balíčky, papíry, drobky, talířky, nedefinovatelné věci a hosté. Topíme se v pocitu marnosti. Vymazlený a načinčaný obývák nám najednou připadá nezvykle mrňavý, velmi neútulný a nehezký. V duchu počítáme, co všechno jsme si mohly ušetřit a jak jsme si mohly užívat, kdybychom se na blbý vánoční úklid a všechny ty opičárny vykašlaly. Ocitáme se ve stavu, kdy bezděčně pokukujeme po barové skříňce a už chybí jen krůček k povánoční depresi.
Ta správná předsevzetí
Ta na sebe nenechá dlouho čekat. Dostaví se ve chvíli, kdy zjistíme, že se z navařeného jídla snědla necelá polovina. Upadáme do zoufalství při pohledu na hory cukroví, ze kterých se už hostům v tuhle dobu „dělá mdlo“. Jednohubky, chlebíčky, speciality, ke kterým jsme hledaly recepty celé měsíce, taky nikdo nežere. Do narvaných pupků se jednoduše už nic nevejde. A sbalit s sebou něco domů? „Hele, nešil. Vždyť my toho sami máme tolik, že nevíme, co s tím….“
A pak návštěvy odejdou.
Čas emoční oblevy.
Stav beztíže.
Nalijeme si sklenku vína a se zdviženým prostředníkem projíždíme na Facebooku dojemné posty šťastných rodin kolem vánočních stromků. A než si stihneme svatosvatě slíbit, že se na ten blázinec příští rok z vysoka vytentočkujeme, nebo alespoň nebudeme tolik šílet, dojíždíme první láhev, abychom načaly druhou. Všude kolem se rozhostí ticho a my můžeme konečně začít slavit Vánoce v pohodě a po svém.
