Představitelé Proboštova nechali v Přítkově, na místě zbourané kapličky, postavit koncem léta zvoničku Svaté rodiny. Počin, který pohladí duši. Pokud nějakou máte…
Je občas škoda, když neumíme dohlédnout až ke kořenům. Jsou věci, jejichž hodnota se nedá měřit penězi. Cesty, po kterých bychom se měli znovu naučit chodit a respektovat odkazy těch, kteří je před námi vyšlapali. Je správné, když lidé dokáží vnímat, že jsou tady i zásluhou svých předků a že je důležité ctít a vážit si jejich odkazu. Proto trochu zamrzelo, když proboštovký místostarosta Roman Nešetřil při odhalování zvoničky smutně poznamenal, že už se ho někteří lidé ptali, jaký smysl zvonice má a jestli to nejsou jen vyhozené peníze…
Lidé jsou různí
Dá se taková otázka komentovat?
Lidi jsou jenom lidi. Někteří přes skořápku svého já bohužel nevidí souvislosti a podstatu věcí, které míjejí. Kdyby se v Přítkově postavil market, možná by si právě oni bušili do prsou, jak jejich obec vyrostla směrem k rozmáchlým zítřkům. Nebo by právě naopak zvedali zaťaté pěsti a vztekle křičeli, že žádný market v obci nechtějí.
Ať uděláte, co uděláte
Markety nám tu vyrůstají jako muchomůrky po dešti. Vedle nich haciendy 12 + 3k, multifunkční areály, protože současné děti už se nejspíš neumí vyřádit v obyčejné přírodě. Hádáme se o pomníky postavené kdysi nějakým maršálům, uprostřed měst se objevují monstrózní kopule a kopulující monstra a hypermoderní doba si žádá další a další oběti vkusu, morálky a pokory.
Hráz proti přívalům nevkusu
Pak se z ničeho nic rozhrnou mraky a někdo přijde s úžasným nápadem postavit zvoničku na místě, kde stávala kaplička. Kaplička, kterou kdysi místní zdobili květinami, měli ji v úctě a která byla symbolem víry. Jedno jaké. Bez víry totiž, ani když jste ateista, se žít nedá. Na místě kapličky, nyní stojí zvonička. Malý přístav s velkým duchovním rozměrem. Místo k usebrání a rozjímání. Hráz proti neustálým přívalům nevkusu a konzumu, které na nás útočí ze všech stran.
Místo zbytečných dotazů na její smysl raději běžte a zastavte se u ní. Rozjímejte a nechte do sebe vsáknout vůni dřeva a energii, kterou zvonička získala ze země, z níž strom vyrostl. Také ale z rukou, které ji vytvořily s láskou a řemeslným fortelem. Dovolte, aby ve vás uvízl pocit, že už je zase všechno, jak má být: Kapličku sice zbourali, ale my se nedali. Na jejím místě jsme vztyčili krásnou, novou zvoničku. Takovou, že ji bude vidět zdaleka. Aby nebylo pochyb, že si u nás odkazu předků vážíme.
Rozhovor s tvůrci zvonice, s řezbáři Ondřejem Drábkem a Marcelem Jeřábkem si můžete přečíst TADY.
