V neděli 9. března by mamka oslavila devadesátiny.
Zapálila jsem svíčku, zavzpomínala nad albem a ťukla si s ní ve vesmírné vinárně dvojkou červeného. Dnes dosedla na krajinu mlha a mně se vybavila vzpomínka z dětství. Den, kdy jsme v podobné nostalgické atmosféře čekali s mámou na nádraží. Na tátu. Vracel se od ženský, ke které utekl. Bylo mi pět. Dvouletý bráška spal v kočárku.
Maminka moc nemluvila a já tehdy nechápala, co se děje. Do poslední chvíle si nebyla jistá, jestli se táta vrátí, tak raději dopředu nic neslibovala. Ale přijel.
Glorifikace a přivírání očí
Vždycky jsem tíhla víc k tátovi. To už tak holky někdy mají. Mamka byla samozřejmým středem našeho dětského světa. Zázemím, které tu bylo, ať se dělo, co se dělo a my si v té době nedokázali představit, že by to mohlo být jinak. Pokaždé pro nás byla připravená její náruč. Pro naše odřená kolena, pro bolístky na duši. Nikdy jsme jako děti nestrádali. Starala se, abychom měli všechno, co potřebujeme. A starala se mnohem víc, než jsme si vůbec tehdy dokázali uvědomit.
S tátou byla sranda, i když jako bývalý voják z povolání budil respekt a uměl být hodně přísný. Mamka to s ním neměla jednoduché. Odpouštěla a milovala. V práci vzala nejtěžší dřinu, určenou pro chlapy. Se svým vzděláním mohla sedět v klidu někde v kanceláři. To by ale nebylo tolik peněz. Pro rodinu, aby ji držela nad vodou. Vší silou své nezměrné lásky, kterou ona sama od svých rodičů nikdy nepoznala. Často usínala v kuchyni už v podvečer, jak bývala sedřená. Jenomže dítě, pokud nestrádá a má, co potřebuje, si neuvědomuje, za jakou cenu to všechno má.
Když se otevře peklo
Táta byl taky velký dříč a za práci sbíral jedno ocenění za druhým. Jenomže se mu stýskalo po armádě, kde měl pozici vysokého důstojníka a ze které musel odejít, protože odmítal vstoupit do strany. Ta nespravedlnost v něm postupem let probouzela stíny někde hodně ode dna. Tam, co člověk raději nedohlédne. Stále častěji se po práci napil a pak dokázal otevřít peklo na zemi.
Maminka se snažila, aby z těch opileckých extempóre vycházel v našich očích s čistým štítem. Abychom nic nepoznali a žili ve víře, že je všechno v pořádku. Možná, jsme ani pravdu znát nechtěli. Vnímali jsme tátu nekriticky a viděli jen to, co jsme vidět chtěli. Nebo spíš to, co jsme vidět potřebovali. Dítě většinou chyby rodičů neřeší. Táta s mámou byli vším, co jsme potřebovali a měli.
Rodina je chrám
Kdyby nám někdo tehdy řekl něco špatného o tátovi, nevěřili bychom mu.
Náš táta? Ne! Nikdy!
Teprve, když jsme s bráchou dospěli, začali jsme jejich vztah hodnotit s odstupem. Z úhlu, který nebyl pokřivený nekritickou láskou a upínáním se k bezpečnému zázemí. Z pohledu proloženého vlastními zkušenostmi. A když se mi po smrti maminky dostaly do rukou její dopisy, poznámky a deníky, objevila jsem věci, o kterých jsme s bráchou neměli tušení.
Mamka o nich nemluvila.
Nestěžovala si.
Nebolela nahlas.
Rodina je přece chrám. Svatostánek. Boží dílo, do kterého se špína na botách nezanáší.
Místo, kde se neotevírají staré rány.
Kde nemá nikdo právo ukazovat prstem.
Kde má „nepěkná“ pravda jednou pro vždy vstup zapovězený.
