Vyvedla jsem Hugouše i sebe po měsících samoty do společnosti. A ne ledajaké. Do té ouplně nej. Pozvaly mě děti. Abych prý jim v tom lese nezvlčila.
Nejstarší plod uvařil svíčkovou. (Dobře pupku, dobře duši.) A šlo se na pivo.
Jasně, trochu přelidněno na můj šnečí syndrom. Vlčí plachost. (Koušu jen ve stavu ohrožení.) Byla jsem ale s těmi, které znám lépe, než kdokoli jiný. Bytelná hráz proti blbým pocitům. Došla jsem k závěru, že sem tam vystrčit nos z ulity zase tolik nebolí.
Samosebou. Záleží na tom, s kým ten nos mezi lidi vystrčíte. Já měla štěstí, protože mám báječné děti. I Hugouš si svoji premiéru v knajpě užil. Vrchovatě.
Chrní ještě teď. A fotografie? Sdílím jen ty, které u mých potomků natuty projdou. Jinak smolík. Mám hodně plaché děti. Až na nějaké zanedbatelné odchylky jsou celé po mně.
