Zapnete televizi, nutí vás do pohybu. V rádiu to samé, o internetu nemluvě. Ovlivněna všemi těmi tvrzeními o blahodárném vlivu sportu na fyzičku i psychiku, jsem si byla zaběhat. V horách. Zmrzlá už na startu jako rampouch, co se urval ze stromu a roztříštil o vozovku.
Naordinovala jsem si pomalý běh a trasu v délce 3 kilometrů. Jako sport, dobrý. (Co jsem si to včera dal… Nedory by věděl.) Nepřipustil by, abych sama sebe vyhnala do mrazu jako psa. Nalil by mi něco pro zahřátí a hercna by teď v hrudním koši nemusela bušit jak zvoník u Matky Boží.
Co nadělám. Moudří tvrdí, že by si měl člověk občas sáhnout na dno. Tak jsem podlehla spotům s vitálními devadesátiletými sportovci a vyhecovala se. Nikdy víc.
Děkuju Bohu, že jsem trefila domů. Že mluvím souvisle, nezdravím kliku a neptám se jí, jak se vyspala. A taky, že jsem udržela před svým chlapem masku největšího machra na světě cestou z předsíně až ke kanapi v kuchyni.
