Milá Sally…
Píšete mi: Co se děje? Nikde nic a klid jako před bouří. Jestli se máte bát, že Dezert skončil. Měsíc pomalu nic. Ani čárka, safra…
Moji milí, dělo se stěhování. Velké a téměř fatální. Našla jsem ráj na zemi. Nastoupila na palubu, zahleděla se do dálky jako kdysi Kolumbus, zvážila všechna přemnožená PRO a prostřílená PROTI a dala pokyn k vyplutí.
Dělám to tak. Je to moje tradice. Nezapíše se do dějin a mé děti ji cynicky označují za nomádská tažení, ale je moje. Stěhuju se plus mínus jednou za 2-5 let. Tentokrát to bylo po osmnácté, mimo Českou republiku a vzhledem k místu, které pro mě objevil Méďa (můj muž), doufám, že už naposledy. Mám neposednou duši. Když někde uvízne delší dobu, začne se vrtět, otravovat, vymýšlet hovadiny, ozbrojovat se depkou, fňukat, jaká je to nuda a atakuje můj vrozený stoický klid. Tady, na saské straně Krušných hor, snad najde, co stále hledala.
Každý má nějakou vadu na kapotě
Žila jsem téměř pořád on the road. Pár let se dalo na jednom místě vydržet. Kdybych se stěhovala častěji, mohla by tahle tradice ztratit půvab a stal by se z toho otravný zvyk.
Okolí moje harcování vnímá různě. Ti, co mě znají delší dobu, ho už nekomentují. Vědí, že přelety z hnízda na hnízdo potřebuju jako jiní transfúzi. Najdou se ale ti, kteří například litují mé děti: Kdepak zase vaše máma zakotví, chudinky malé, nebohé. (Nejmladší chudince je 34). Jiní litují mého muže: Co ten nebožák vytrpí. Vláčí ho z místa na místo jako ruksak. Paní, říkám vám, ona to nemá v hlavě v pořádku. (Zdravím sousedku z přízemí.)
Tahle myšlenková kreace naznačila situaci od konce dubna. A teď k současnému stavu věcí.
Co tedy bylo s magazínem Dezert
Nepsala jsem. Teda, psala, ale ne pro Dezert. Ne pro ostatní časopisy, kterým jsem něco naslibovala. Jenom kraťáky do zpravodajského serveru. Víc se nedalo. Moji závislost na stěhování doprovází totiž několik časově náročných fází přípravy, které už z principu a postižená perfekcionismem beru velmi vážně.
Fáze 1.
Pokaždé začínám knihovnou. Denně jsem zabalila 3-4 krabice. Knihy nemůžete narvat někam, kam by se vešel dobře živený vlkodav, protože by taková krabice byla těžká jako kráva. Což ostatně potvrdil jeden ze stěhováků slovy: Stěhuju už dlouho, ale tohle je poprvé, co někoho napadlo balit knihy tak, aby se dobře nosily.“ Takže dobře nositelných krabic s knihami bylo nakonec 36 kousků.
Balila jsem samozřejmě i takové obyčejnosti, jako nádobí, oblečení, kartáčky na zuby nebo vzpomínky. Všechny krabice jsem poctivě popisovala. Stěhováci neskrývali pobavení, když například četli: Poslední věci Medvěda, Harampádí z horního šuplete, Doping a péče, Halabala nameteno z kanclu a podobně.
Fáze 2.
Byt, který opouštíte, musíte dát do pořádku. Je to slušnost i vaše vizitka. A kdo se stěhoval ví, že předvánoční úklid je proti tomu lipové té. Kromě obstojného množství knih vlastním obstojné množství obrazů. Když se proto vyklidil obývací pokoj, vypadaly stěny jako po střelbě ze samopalů při vyřizování účtů italské mafie.
V koutech, které zakrývaly rustikální komody váhy několika slonů, čekala také různá překvapení. Teprve při stěhování jsem například zjistila, kam zmizela půlka stavebnice lega vnuků, kam se odkutálel načatý drops, nebo kam se přesídlili pavouci, když jsem jim zničila 1+1 s přísl. v kuchyni. Zabojovala jsem.
Zase to pofrčí
Tolik tedy k měsíční pauze. Už jsem ale zahnízděná a slibuju, že se vše, stejně jako stará dobrá klišé, vrátí do původních kolejí. Znovu začnu vyhledávat témata mimo bulvární guláš. Pro víru, kterou je nutné živit neustále, a sice, že jsou věci, které stojí za naši pozornost a úsměv. Že jsou tu pořád ještě lidé, o kterých by Romain Rolland napsal i dnes s klidným svědomím: Dobrý člověk ještě žije.
Mějte báječné léto a díky za přízeň.
