Moucha je hmyz. I kdybyste ji narvali do pohádky a zjemnili bílou vlečkou. Pořád to bude moucha. Nepříjemná, otravná a vlezlá. Nebudu se ptát, kolik jste jich už poslali k Pánu. Taky to nepočítám. Zeptám se jinak: Napsali byste knihu o mouše? Podřízli byste tepnu své spisovatelské invenci pro takovou hmyzí nicku?
Jako bych to slyšela: Proč o mouše??????? Vždyť není zajímavá. Nemá pestrobarevná křidélka jako motýl. Nevytváří hodnoty jako například včela, bavlněné kokony a tak. Její pověst je úzce spjatá s výkaly a sama pokálí, co se dá…
Přesto o ní kniha vyšla. Celé Muší story. A to po světě běhá tolik krásných lidí!
Jsem přesvědčená, že tahle story překračuje meze soudnosti. Pohrdá jinými živočišnými druhy, je ve vztahu k nim povýšenecká, cynická, a naopak v citové vazbě k mouše emočně až příliš exponovaná…
Řekněte mi tedy, proč jsem z té knížky tak paf?
Samozřejmě, že to vím. Jen mi to chvíli trvalo. Nejdřív – moucha, no… Pak mě to podtrhlo nohy. Story jsem přečetla na jeden nádech. Na konci jsem si toužebně přála, ať to ještě pokračuje. Jako když vám někdo stříkne párkrát něco do žil, nechá vás vyvětrat v dlouhý pauze, po které přichází absťák.
Už dlouho jsem nečetla nic tak živočišného, hlubokého, absolutně nepatetického a přesto to byl pro mě citový zářez. Dušínka se tváří jakoby nic. Jestli si ale myslí, že jí teď budu obdivovat…
Tak to teda budu.
Do háje…
(MUŠÍ STORY: Autor: Veronika Dušková, alias Dušínka, bytem někde v Teplicích, vytiskla Koudelkova knihtiskárna Osek, z ruční sazby, v 97 kusech na příklopovém stroji, ručně kolorováno a vázáno.)
